Otazníky po Minsku zůstávají

Shakespearova „Komedie plná omylů“ z roku 1593 byla jeho nejkratší fraškou a skončila dobře, díky dobré vůli efeského vládce. Ukrajinská tragédie však není a nebude krátká. Minský noční maratonský summit skončil jen pootevřením dveří k možnému urovnání, ale zásadní postoje všech velkých i malých hráčů zůstávají vnitřně velmi zatvrzelé. Protiruská politika, kterou praktikuje Evropská unie (v německé režii, ale pod taktovkou nadnárodních tvůrců koncepcí světového vývoje), je nadále silně krátkozraká.

Veškerá vina za současnou situaci se hází na Rusko a přímo na Putina. Už sama přímá úměra Putin = Rusko je primitivní. Rusko je Rusko. A především je kvalitativně jiné než SSSR a ještě dřívější carské impérium. Ale protože je to stále největší státní území na této planetě, nelze se divit, že ve světě existují síly, jejichž životní ambicí je dostat Rusko na kolena. Už z principu, že kdo je silný, je konkurenčně nepříjemný.

Je skoro neuvěřitelné, jak se udál klíčový historický přerod Ruska po rozpadu Sovětského svazu. Čekal se spíš obrovský společenský výbuch v podobě krvavé revoluce přes jedenáct časových pásem než klidný pád do nových poměrů. Jenže Rosijanům (čili Rusům a stovce dalších etnik mezi Brestem a Kamčatkou) už pustilo dvacáté století tolikrát žilou, že na novou revoluci prostě nezbyly síly. Už bylo víckrát řečeno, že za dekádu Jelcina privatizační proces znamenal dvojnásobně větší hospodářské ztráty v porovnání s tím, o co přišel SSSR za druhé světové války. Ale je nutné to říci znovu, než si dovolím vyslovit otázku: Nebyly startovní bloky Ruska v závodu o globální mocenské místo na slunci (a pořád ještě nejsou) doslova zabořeny do bažiny?

Předjaří roku 2015 nemá vlídnou tvář. Nezavládne-li na jihovýchodní Ukrajině klid zbraní, bude Evropa mnohem blíž velkým problémům, než jaké je zatím vůbec možné předvídat.  Má-li mít jakýkoli problém naději na dobré řešení, musí být srozumitelně pojmenován. To se však úmyslně neděje. 

Minský summit normandské čytřky
Zdroj: ČTK/AP
Autor: Kirill Kudryavtsev

Ukrajina je dlouhodobě koncipována (především v USA a Británii) jako významné protiruské předpolí západních nadnárodních ekonomických, politických a strategických zájmů. Ty se v praktické formě a podobě projevily rozšiřováním členství v Evropské unii a v NATO. Hospodářské vztahy Unie a Ruska mohly velmi obohatit obě strany. Brzdou však byla vazba evropských zemí na koncepci NATO jako výlučného garanta správného bezpečnostního vývoje pro celý euroasijský prostor.

Vztah Západu vůči Rusku se stal vztahem kriticky konfrontačním. Ruská vláda je přesvědčena, že Američani se nechtějí vzdát postavení dominující supervelmoci. Ale historický vývoj nezadržitelně pokročil k multipolaritě. Washington přešlapuje a tápe. Tím, že Obama nebyl v Minsku vedle Hollanda a Merkelové, se projevil jako dirigent, který už nemá nárok na svou dosud nezpochybňovanou renomovanou taktovku. 

Přední americké časopisy (The American Interest, The American Conservative, Atlantic, New Yorker) Bílý dům a jeho pána vůbec nešetří. Andrew Basevich ve stati „Obamova zahraniční politika ztratila vizi – bohudík!“ to bohatě ilustruje na tragickém neúspěchu válek v Iráku a Afghánistánu. Profesor Kelley Vlahos zas dokládá, že přichází „zlatý věk cizineckých legií“, čili cizineckých žoldáckých armád – jaké se daly do boje i proti Doněcku a Luhansku, kde si vedly mnohem účinněji než vládní síly, kterým mohl poroučet Porošenko. Komentátor Dougherty si  sarkasticky povzdechl (The Time), jak těžko bude americká vláda polykat neúspěch svého snu o členství Ukrajiny v NATO.

A významný publicista, zakladatel časopisu The American Conservative, Scott McConnell jde nejvíc k jádru nesmyslnosti krveprolití na ukrajinsko-ruské hranici, když se ptá: Jaký osudový význam má tato hranice pro Berlín, Paříž nebo Washington? Naprosto žádný! A jaký osudový význam má tato hranice pro Moskvu? Naprosto zásadní. Přitom, i kdyby Moskva naprosto kapitulovala a akceptovala jakékoliv požadavky Západu, stejně by to bylo málo. Jinými slovy: Kreml ví, že ustupovat už nemá kam. Majdanovská revoluce měla odstartovat třeba nekonečně dlouhou etapu konfrontací s cílem změnit Ukrajinu v protiruský nejvýchodnější region NATO.   

Přitom ani v Evropské unii by Ukrajina nemusela být. Vzpomeňme na turecké pohoršení při porovnávání dlouhodobého vývoje v tomto ohledu. Turecko přes mnohaleté členství v NATO stále nedosáhlo na členství v EU. Přitom turecké hospodářství má nesrovnatelně větší kapacitu pro spolupráci a propojení s Evropou než Ukrajina. Strategické koncepci Západu takový vztah s Tureckem trvale stačí. Pro Kyjev by to mělo být významné poučení. Ale nebude. 

Lukašenko, Putin, Merkelová, Hollande a Porošenko na jednání v Minsku
Zdroj: ČTK/ITAR-TASS
Autor: Drachev Viktor

Západ chce mít pod kontrolou jen ukrajinský prostor, vždyť jde o největší evropskou zem. Hospodářská produkce průmyslová i zemědělská sotva může být v Evropě vítaná, i kdyby měla patřičnou kvalitu (na níž však zdaleka nedosahuje). Jde tedy především o strategický prostor.

Před půldruhým stoletím prohrálo Rusko s Francií a Anglií krymskou válku, jejímž smyslem bylo vytlačit ruské zájmy z Balkánu, z Kavkazu a nejen minimalizovat sílu ruského válečného námořnictva v Černém moři, nýbrž co nejvíc znemožnit jeho přístup do Středozemního moře a dál. Kdyby v Kyjevě nedošlo k nastolení režimu, který pro Moskvu nesnesitelně páchne nacismem a antirusismem, nikdy by se ruská vláda neodhodlala k vojenskému obsazení Krymu. Takhle byla zatlačena do nepřijatelné pozice. Anglie se nehodlá vzdát Gibraltaru, i když je to španělská skála. Amerika se nechce vzdát Okinawy, i když je to japonské území. Těžko může kdokoliv, komu to jen trochu strategicky myslí, vyčítat Putinovi, že v kriticky konfrontační situaci sáhl po Krymu. Vždyť je to ruský strategický klenot, získaný už před 230 lety Kateřinou Velikou.

Povšimněme si, že v zákulisí jednání o nynější situaci byla otázka Krymu jaksi automaticky „vytčena před závorku“. Prostě Rusku nelze Krym nepřiznat. A přitom mohl zůstat ukrajinským, kdyby Brusel neriskoval zkusit, co se stane, když se udělá z Ukrajiny jablko sváru mezi Evropou a Ruskem. Letos v květnu si svět připomene kulaté výročí vítězství nad Hitlerem. Je komické, jak se v těchto dnech (až na výjimky) prakticky mlčelo o 70. výročí Jaltské konference. 

Škoda, že nikoho v Berlíně, Paříži či Bruselu nenapadlo, že by se v Jaltě mohla uspořádat nová významná velmocenská konference. Na té by se mohl vítězoslavně dohodnout nový poválečný svět, nyní aspoň na Ukrajině. Taková nová Jalta nikomu nepřišla na mysl, hlavně proto, že by se muselo nepatřičně přemýšlet, jak vznikají války pro řevnivou neústupnost hospodářských a tedy venkoncem strategických zájmů.

Jaký bude vývoj po minském maratonu debat? Nevím. Pesimistou být nechci, už z principu. Ale být akcionářem v podniku na výrobu neprůstřelných vest, nevěřil bych na pokles poptávky.