Berlinale: Rozdělené nebe nad Berlínem

Berlín je město překvapení. Jela jsem do hlavního centra festivalu na Postupimské náměstí z projekce německého soutěžního filmu Victoria (Victoria), který jsem viděla v ohromném a zaplněném velkém sále Fridrichstadtpalastu s německým publikem. Možná už slyšeli, že jde o výjimečný film, možná byla neděle odpoledne a diváci přišli na festivalovou projekci s pocitem, že každý správný Berlíňan musí vidět aspoň jeden festivalový film. Když je z domácí provenience, tím líp, můžou před jeho vstupem do distribuce říkat ono pyšné „Už jsem viděl na festivalu“… 

Ale to berlínské nebe. Ohromilo mě jasné rozdělení večerní oblohy nad palácem Berlinale na tmavě modré a žluté pole. Zdroj silného pozemského světla, které by dosáhlo až do nebe, nikde není. To příroda. A pak cvaklo kolečko dalšího ohromení – plakát filmu Victoria má jako ústřední motiv tvář hrdinky ve velkém detailu, která je rozdělena dvěma barvami – když o tom píšu, není těžké uhodnout, jakými. Ano, tmavě modrá a žlutá.

Mladí němečtí filmaři asi vědí, jak vypadá noční nebe nad Berlínem. Jejich dynamický a provokující film se odehrává v noci. Je dlouhý 140 minut, což je podstatná informace vzhledem k tomu, že film byl natočen v jediném záběru. Českého filmaře hned napadne, že u nás už takhle loni vznikl film Hany. Ano, i ten se čeští tvůrci snažili natočit v noci a v jediném záběru. Německá Victoria je však propracovanější, nabitá silnými emocemi a vybavená drsnější proměnou příběhu během noci. A o čem film je? Mladá Španělka Victoria se na cestě z tanečního klubu střetne se čtyřmi muži v náladě a stráví s nimi zbytek noci do rána. Jsou to mladíci s pusou plnou velkých řečí, ale berlínská noc v 21. století způsobí i jejich proměnu.

Týdeník Die Zeit napsal, že film znamená filmovou revoluci. Victoria skutečně znamená objev – nové filmařiny, nových herců. Sedmačtyřicetiletý německý režisér Sebastian Schipper říká, že točit filmy postaru je překonané, jako je překonané jezdit dnes na parním stroji. Španělskou herečku Laiu Costu si po jejím emocionálním výkonu už zapamatují všichni. Němečtí herci v čele s Frederickem Lauem tímto filmem prorazili ze svého národního hereckého kruhu a stávají se mezinárodními tvářemi.

Hvězdná jména pro změnu figurují ve filmu amerického režiséra Terrence Malicka. Kdo zná předchozí Malickovy filmy, ví, že na hvězdy se na jeho filmy ale nechodí. Je až s podivem, jaký nával se zas vytvořil na jeho nový snímek Rytíř pohárů (Knight of Cups), kde hrají Cate Blanchettová, Natalie Portmanová a Christian Bale. Přitom se jedná o další náročný filmový esej o člověku, který hledá smysl života. Úspěšný hollywoodský scenárista Rick netrpí nedostatkem, přesto je nespokojen. Je obklopen krásnou manželkou, milenkou a dalšími vesměs krásnými ženami. Jeho úvahy zaznívají coby téměř permanentní vnitřní monolog, kterým občas probleskne nějaký dialog. Malickův impresionistický film o tvůrčí krizi, nerozhodnosti, vztahu otce a syna a k ženám múzám je dalek konvenčnímu vyprávění. Tak jako jsou někteří diváci vzdáleni příběhu a starostem hlavního hrdiny porozumět. Jistě proto kino brzo opouštěli dozorci kina, kteří po zhasnutí sledují filmy z galerie. Na filmovou filozofickou esej tohoto druhu musí mít člověk náladu, aby ji pochopil a vychutnal si ji. Nebo musí být snob.

Berlínská premiéra Knight of Cups
Zdroj: ČTK
Autor: Marechal Aurore

Snobismem rozhodně nevládnou děti. Jako člověk zajímající se o australskou kinematografii jsem byla zvědavá na nový film Papírová letadla (Paper Planes), který otevřel dětskou část festivalu zvanou Generace. Zdá se neuvěřitelné, že příběh juniorského mistra světa ve skládání papírových šipek byl natočen na motivy skutečné události. A režisér Robert Connolly není žádná filmová naivka, aby si myslel, že v době počítačových a mobilových her může tuto součást dětských životů vynechat.

I jeho děti ve filmu hrají virtuální hry. Jednou jim do třídy přijde chlapík, který umí skládat z papíru perfektně létající šipky. Hlavní hrdina zjistí, že to není vůbec tak jednoduché, jak se na první pohled zdá, a začne to zkoumat. Příběh je téměř pohádkový. A to nejen vývojem, ale má i náležité pohádkové motivy – hrdinu polovičního sirotka, o nějž otec po matčině smrti nejeví valný zájem, závistivého konkurenta v soutěži, co ho podráží, kde může, půvabnou dívku… Zdaleka nejen dětské publikum v přeplněném sále po filmu aplaudovalo tomuto pohádkovému, vtipnému, a především nebanálnímu příběhu se šťastným koncem, který nepodceňuje ani dětského ani dospělého diváka.

V jistém smyslu mají německá Victoria a australská Papírová letadla něco společného. Když pominu aplaus publika po projekcích, je to možná určitá naivita hrdinů a snaha o férovost. A to, že tyto snahy jsou narušeny střetem s okolním světem. Není snadné z těch situací vyjít se ctí, i když v dětském filmu je to téměř povinnost.

A nakonec Berlín jako místo překvapení – festivalové odborné deníky na svých titulních stránkách propagovaly český film. Přinesly informaci o českých filmech, které se na Berlinale teprve začínají ukazovat, a o tom, že mezinárodní filmový festival v Karlových Varech oslaví padesátku. Taková propagace českému filmu a festivalu zas tak samozřejmá není. Možná jako dvojbarevné nebe nad Berlínem.