101. blog je o pleši

A je to tady. Blog číslo 101. Kdysi jsem si řekl, že až napíšu 100 textů na svůj blog na portálu ČT24, tak je vydám knižně. Uplynulo čtyři a půl roku a stý blog je na světě. Správně bych tedy měl nechat psaní a věnovat se knize. Ale kdo by stál o knihu blogů? To už bych mohl vydat i knihu esemesek!

Když se tak v rychlosti ohlížím zpět, zdá se mi, že nejlepší byly texty, v nichž mě něco nadchlo, udivilo, okouzlilo, když jsem prostě žasl.
Tady jsou jejich názvy: Není to krize, je to spočinutí; Nikdy nevíme, co nás zachrání; Národní vize je naplněna; Znamení srdce; Díky, pane Marconi; Ranní ANO; Mlýn, se kterým nebesa počítají; Borovice Luďka Munzara žije…

Dokud žasneme, žijeme!
S politizujícími blogy je to horší. Za týden nikoho nezajímají. Marně se neříká, že nic není tak staré, jako včerejší noviny. Slibuji, že omezím jejich psaní na minimum. Jen tak, aby mi srdce neprasklo přetlakem. To budu raději psát o své pleši než o politice.

No ano, o pleši, proč by můj stoprvní blog nemohl být o něčem tak osobním, jako je moje holá hlava?

Tak tedy: narodil jsem se vlasatý. Vím to, protože máma mi ještě v porodnici ustřihla proužek vlásků a myslím, že jej má dodnes schovaný. Byly zrzavé až do blonďata. Moje hlava zářila jako slunce, i když to na černobílé fotografii není tak vidět. Tak to bylo celou školku i celou základní školu.

Na střední jsem si nechal narůst dlouhé vlasy a nosil je rozcuchané. Aby mi držely, nemyl jsem je. V té době se takovému účesu říkalo podle jedné, dnes už zapomenuté americké bojovnice za lidská práva, Angely Davisové – angela – čti endžíla. Hrál jsem big beat a měl endžílu – bylo to skvělé. Do školy jsem chodil bos a učebnice nosil v ranečku přes rameno. Kvůli tomu jsem byl v jednom kuse v ředitelně. A když jsem s touhle endžílou křičel na školním plese se svou kapelou 17. th. Batalion svou píseň:

Žiju si svým životem
žiju si ve svým světě
a vy se koukněte a jděte.

Ne vy mě nebudete soudit
kdo vám k tomu právo dal.
Jsem takovej…
jakej mě váš svět udělal.                 …otřásl se svět!

Pleš jako odznak integrity
Bože, jak rozumím dnešním sedmnáctiletým a jejich rapu. Kdybych nebyl plešatej, rapuji s nimi jako negr z Harlemu. Ale že jsem plešatej, tak dnes, v jednašedesáti letech, písničkařím. Ovšem nejsem žádnej kňoural. Ten big beat mám v krvi a řvu jako o život:

Jsem ničí!
Žena před domem křičí.
Chytám se za hlavu
vbíhám do výtahu.

Ale zpět k mé pleši. V devatenácti jsem maturoval stále vlasatý. Ještě na vojnu do Popradu jsem přijel jako vlasáč. Dobře si vzpomínám na potupu masového stříhání. Pod helmou jsem se tak potil, že jsem do roka o většinu vlasů přišel. Z vojny jsem přišel s holou hlavou.

Bože, jak já byl rád. Přijít o vlasy byla úžasná úleva. Od čtyřiadvaceti let chodím po světě s holou hlavou. Je to příjemné, bezúdržbové, chladivé, přehledné, je to skvělé. Já sám s tím nemám vůbec žádný problém, ale všiml jsem si, že ti, kteří mě potkávají, ti vlasatí, s tím problém někdy mají. Někdy se stydí jen podívat, jindy ucuknou, když se mé holé hlavy, nechtíc dotknou. Těm vzkazuji: Nebojte se, plešatá hlava je stejná část lidského těla jako každá jiná. Třeba jako koleno.

Ne, nejsem plešatý jako koleno. Mám takový ten římský senátorský kruh, takové to vlasové okruží. Sním o tom, že si ten kruh vlasů nechám jednou řádně narůst a stáhnu si ho do culíku. Tak jak to má třeba Ondřej Hejma z kapely Žlutý pes, to bych rád. Je to takové aristokraticky dekadentní. Možná by to bylo dobré i do rakve. Do rakve mi přijde lepší jít vlasatý než holohlavý.

Někdy, když mám splín, tak se mi zdá, že se svět dělí na vlasaté a holohlavé. Vlasatí, že se proti mně spikli a nechtějí mě, holohlavce, mezi sebe. Jindy se mi zase zdá, že svět mají v rukou holohlavci a jsem rád, že jsem jedním z nich. Největší rehabilitaci lysohlavým dal holohlavý pistolník z filmu Sedm statečných – Yul Brynner. Pamatujete?

Bedřich Ludvík jako písničkář
Zdroj: Bedřich Ludvík

Specifickou kapitolou je pleš a ženy. Ale o té, jako gentleman, pomlčím. Pak je tu ještě pleš jako volná plocha. Občas mě napadá, že bych ten volný kus svého těla mohl pronajmout jako reklamní plochu.

Abych nebyl tak úplně holý, nosím fousy. Jen takové ty krátké, ostré, týdenní. Ty mě chrání před pocitem úplné holosti a bezbrannosti. Když se měsíc neoholím, vypadám jako pravoslavný pop. Skrze ty vousy se snadněji vcítím do pocitů lidí, kteří mají vlasy a celý život je různě upravují. Vždyť kolem vlasů se točí celé průmyslové odvětví, všichni ti holiči a kadeřnice. A těch přípravků pro údržbu vlasů!

Tohle všechno jde mimo mě. Kolem vousů nic takového není. Možná by to mohl být dobrý podnikatelský záměr do blížícího se důchodu.

Víc mě k mé pleši nenapadá. Žije se mi s ní skvěle a jsem rád, že ji mám. Pokud budu brát někdy chemoterapii, nikdo nic nepozná.