Obce zavalené uhelným prachem

Obyvatelé obce míjejí sochu sv. Floriána, jiní diskutují pod sv. Antonínem Paudánským, kterého měli v oblibě hlavně němečtí obyvatelé severních Čech, a na hlavním náměstí ze svého podstavce shlíží na projíždějící automobily i svatý Jan Nepomucký. V ulicích starobylé obce, o které se z písemných pramenů poprvé dozvídáme už na začátku 13. století, je ale slyšet už jen výlučně čeština, Němci byli po 2. světové válce bez milosti vyhnáni a město s bohatou historií už brzy pohltí černá, resp. hnědá hydra neznající žádné slitování.

Nepomohli ani všichni svatí
Píše se totiž rok 1959 a celé Československo svírá totalitní moc, kterou nezajímají ani dějiny, ani člověk, který je pomáhal vytvářet. A tak během dvou let nezbyl v Ervěnicích, původně nazývaných Ručnice, tj. příkop, ani jeden dům. Všechny ustoupily těžbě uhlí. Požár komunistické zvůle tak nedokázal uhasit ani svatý Florián, patron hasičů ani svatý Antonín Paduánský, k němuž se lidé po staletí modlili za nalezení ztracených věcí.

Ervěnice, Kopisty, Dolní Litvínov, Dřínov, Souš, Třebušice a další desítky vesnic a měst nenávratně zmizely. Kdysi výstavní a architektonicky velmi cenná část Českého království se postupně začala měnit v měsíční krajinu, kde se život smrskl do podoby kvílících rypadel, hladově se zakusujících do ještě donedávna úrodné krajiny, a zaměstnanců dolů vdechujících uhelný prach. A také každodenní šedi a často neprostupného smogu.

Největšími slzami pak Matka příroda skrápěla Krušné hory i Podkrušnohoří v sedmdesátých letech. V době, kdy začínala normalizace, kdy zemi okupovaly sovětské jednotky, a kdy povrchové těžbě uhlí už ustoupilo na sedmdesát měst a vesnic.

Černá sedmdesátá
Američtí vojáci ozbrojení samopaly útočí na most, který urputně brání jednotky wehrmachtu. Jejich pozice také bombardují spojenecká letadla. Válečná vřava, ohlušující výbuchy, křik raněných a umírajících. Přesto se boje odehrávají jen naoko, přesně podle filmového scénáře snímku Most u Remagenu. Ovšem nikoli v nějakých studiových kulisách, ale v reálných podmínkách.

Natáčení filmu Johna Guillermina o dobývání posledního velkého mostu přes řeku Rýn totiž probíhalo v ulicích severočeského Mostu, resp. filmaři využili záběry z likvidace města, o kterém se zmiňuje už Kosmova kronika. Města, patřícího v průběhu následujících staletí Hrabišicům, Křižovníkům Božího hrobu či Přemyslovcům.

Komunistické vedení Československa totiž opět kvůli uhlí rozhodlo o odstřelu jednoho z největších měst severních Čech, bez ohledu na to, že šlo o unikátní památkovou zónu. Vždyť jen v jeho centru se nacházelo více než dvacet gotických objektů, čímž se v celé zemi mohla chlubit jen Praha. Předpokládaný zisk ve výši miliardy korun však byl pro komunisty rozhodující.

Demolice Mostu pomocí odstřelů trvala přes dvacet let, bez ohledu na kritiku přicházející tehdy ze Západu. Filmaři, a to i z Východu, ji však využili maximálně. Kromě natáčení Mostu u Remagenu se totiž v ulicích středověkého města odehrávají i scény z americko-britského snímku Na západní frontě klid režiséra Delberta Manna z roku 1979 i sovětského dvoudílného filmu Boje o Moskvu od Jurije Ozerova z roku 1985.

Smutným symbolem této nenapravitelné zvůle a arogance totalitní moci se stal pozdně gotický chrám Nanebevzetí Panny Marie z první poloviny 16. století od Jakuba Heilmanna ze Schweinfurtu, žáka a následovníka slavného Benedikta Rieda. Kostela, na jehož znovuvybudování se ve středověku pořádala veřejná sbírka, podobně jako o několik století později na Národní divadlo. A peníze darovali obyvatelé Čech, Moravy, Saska, Lužice a Slezska.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Mostě
Zdroj: ČT24
Autor: Kateřina Hubertová

O 400 let později, co byl chrám dokončen, se o jeho osudu rozhodovalo znovu. Údajné národní zájmy prosazované tehdejší garniturou však byly zcela opačné. Usnesením československé vlády č. 612 z 18. listopadu 1964, které kvůli těžbě uhlí a demolici Mostu rozhodlo o jeho přesunu o 841 metrů, byl sice katolický svatostánek nakonec zachráněn, na devastaci krajiny i života v Podkrušnohoří a zejména v Mostecké pánvi to však nemělo žádný vliv.

Havel i Rudovřes
„Kladu si otázku, zda je v dnešních podmínkách jednorázový a bezprostřední efekt těžby hnědého uhlí důležitější než staleté kořeny Horního Jiřetína a Černic“, napsal v roce 2005 exprezident Václav Havel, který se do historie navždy zapsal jako symbol nového, demokratického a svobodného státu. O deset let později se však uhelná lobby rozhodla tvrdě zaútočit.

Horní Jiřetín
Zdroj: isifa/LN
Autor: Hynek Glos

Listopadová revoluce v roce 1989 přitom dala naději i těžce zkoušeným a drancovaným severním Čechám, označovaným nikoli neoprávněně za „rudý Sever“. Dnes se však Severočeši, kteří se po dlouhé době nadechli čerstvého vzduchu, musí opět bát. A nejen o své zdraví. A nejen obyvatelé Horního Jiřetína a Černic.

Na konci osmdesátých let minulého století se zdálo, že Krušné hory i samotné podhůří nedokáže ochránit už ani jejich bájný ochránce Rudovřes. Jeho role se naštěstí ujala nová česká vláda v čele s Petrem Pithartem, která odsouhlasila územní ekologické limity. A v roce 2008 je potvrdil i Topolánkův kabinet rozhodující na základě informací i tlaku ministerstva životního prostředí, které vedl Martin Bursík.

I po tom, co byla většina domů vykoupena a zlikvidována, odmítali někteří obyvatelé opustit své domovy. Ke zbourání Libkovic došlo i přes silný odpor občanské společnosti.
Zdroj: ČTK
Autor: Martin Gust

Politici i experti na začátku devadesátých let 20. století přitom slibovali, že poslední zničenou obcí budou Libkovice, které, jak se posléze ukázalo, zmizely z povrchu zemského zcela zbytečně. Protože se ale stát v poslední době nedokázal definitivně postavit tlaku uhelné lobby, kterou zajímá jen zisk, hrozí další devastace už tak zdecimované oblasti. Nemluvě o tom, že Česká republika patří se dvanácti tunami na obyvatele a rok mezi evropské rekordmany v exhalacích oxidu uhličitého vznikajícího při spalování uhlí.

Topolánkova vláda sice přijala novelu horního zákona, ovšem tzv. odborný kabinet Fišerův ji de facto poslal k ledu. A současný premiér Bohuslav Sobotka alibisticky tvrdí, že se předchozí vlády údajně definitivnímu rozhodnutí vyhýbaly. Pravdou ovšem je, že v dotyčném zákoně chybí lhůta, do kdy mají uhelné společnosti dodat odborné podklady týkající se konkrétního dolu. V právním státu by přitom jejich vymáhání nemělo být žádným problémem. Stejně jako vyvrácení dezinformací o propouštění, sociálních i ekologických dopadech případné další těžby i nutnosti využití nejškodlivějšího fosilního paliva.

Česká pohádka
„Respektuji snahu vlády o prosperitu České republiky jako jednu z důležitých agend správy země. Její povýšení na hlavní ukazatel hodnocení však nesdílím. S velkou nelibostí například sleduji, jak se v naší politice po několikaleté porevoluční přestávce opět zabydlel čtyřiceti lety ověřený technokratický přístup ke krajině, k půdě, k historickému dědictví a k životu vůbec,“ dodal také na toto téma Václav Havel.

Kraj, nechvalně označovaný za beznadějný, by si tak už konečně zasloužil jasnou vizi obnovy. A nejen proto, že těžba ohrožuje i samotné Krušné hory. V uplynulých letech totiž došlo k sesuvům milionů krychlových metrů horniny do těžební jámy a geologové upozorňují na rizika dalšího dolování.

Symbolem života a rozvoje zdecimované oblasti tak nadále zůstává obec Horní Jiřetín i tamní sousoší sv. Jiří zabíjejícího draka, tedy zlo. I proto, že toto barokní sousoší původně stálo v Dolním Jiřetíně, který už byl také zlikvidován v letech 1980 až 1983. Pochybuji také, že by v případě odstřelu Jiřetína došlo k dalšímu přesunu kostela do „bezpečné vzdálenosti“ po vzoru toho mosteckého.

Nahánění rypadly nepamatují jen občané ohrožených obcí. Jezdecká socha patrona velemučedníka - svatého Jiří - už také projezdila kus cesty. Po zbourání Dolního Jiřetína pobývala v Litvínově, než v restituci dorazila sem.
Zdroj: ČT24
Autor: Jan Langer

Jiřetínský raně barokní chrám Nanebevzetí Panny Marie ukrývá ostatky dvou světců a jako dítě se v něm modlil i zdejší proslulý rodák a pozdější šéfdirigent Královské opery v Kodani František Glaeser. V polovině padesátých let 19. století mj. napsal pro Královské divadlo i několik oper na texty Hanse Christiana Andersena, světoznámého autora pohádek. Specifikem českých pohádek přitom je, že v nich kromě vítězství hrdinů nad všemi úklady je zlo i napraveno. Do Lochočic, Otovic, Ahníkova, Pařidel, Kamenné vody, Konobrží a desítek dalších obcí se však i přesto už život nikdy nevrátí.