Žijeme s nimi odedávna, ale už nějaký čas to jako za toho odedávna nevypadá. Samozřejmě, že s málokterým zvířetem se člověk tolik sžil jako se psem. Na druhou stranu se málokteré zvíře s někým sžilo jako pes s člověkem. V tom však může být ta dnešní potíž. Protože dávné soužití vyrůstalo z potřeby žít ve smečce s jasně danou hierarchií a zároveň z potřeby člověka, pro něhož se pes v mnoha ohledech stal nepostradatelným, třeba jako kůň. A kde jsou tyto vazby dnes?
Jsou ti psi opravdu naši?
Kočky by se smály, kdyby slyšely, že přátelství člověka se psem je postaveno na pracovním společenství, vzájemné loajalitě. Ony mají ty své lidi také hodně rády, ale psí verze náklonnosti k lidem je jim z duše protivná. Kdo kdy viděl psa, aby koketoval? Jediné, co je snad spojuje, je hravost, ale kočka na povel stěží bude aportovat, i když by se možná přihlásil někdo, kdo to dokázal. Kočka vám položí na práh do řady třeba deset ulovených myší, ale nepotrpí si na to, aby ji přitom někdo viděl.
Ta starobylá pouta se přerušují, a proto také vytrácejí. Stačí se zeptat: Kolik koček dnes může lovit myši a kolik psů hlídá příbytky svých pánů? Mnohem častěji se člověkem zdomácnělé šelmy stávají jen bytovými doplňky, pravda živými, ale pořád jen doplňky. Tím samozřejmě nejsou nijak zpochybněny silné city, které vážou kočky či psy k lidem, pro něž se stávají jedinými živými bytostmi, kterým lze důvěřovat a které vás vždy do posledního slova trpělivě vyslechnou.
Bytovým doplňkům se podobají především ta zvířata, která se ocitnou v domácnostech z náhlého rozmaru, okamžitého popudu, bez hlubší vnitřní úvahy, co to znamená vzít si na starost živého tvora. Prvním předpokladem takového kroku je přiznat si, že i tady silnější má větší odpovědnost. Ta odpovědnost se samozřejmě nerovná přehnané a tedy svazující péči. Podobně jako dítě, kterému rodiče věnují přílišnou péči. Přehnaná starost o domácího mazlíčka ho vlastně poškozuje a někdy dokonce ničí. Který z dnešních páníčků se sám sebe zeptá: Když si pořídím loveckého psa, dopřeji mu rozvinutí jeho schopností například pravidelnou několikakilometrovou procházkou nebo ho alespoň jednou za rok vezmu na skutečný hon? Tak se ptá málokdo, ke škodě své vlastní i té psí.
Může se samozřejmě zdát zvláštní, že někdo zbuduje skonavšímu psovi stejně honosné místo posledního odpočinku, jako by to byl člověk. Ale takový skutek už je pouze mezi truchlícím majitelem a psím nebožtíkem. Pochybnosti spíše vyvolávají honosné příbytky vystavěné psům živým, protože se nutně nabízí otázka, zda tu němé tváře nedostávají přednost. To je sice na pováženou, ale pochybnosti se stávají odůvodněnými až tehdy, pokud by život a potřeby psí nad životy a potřebami lidskými úplně nabyly vrchu.
Lze samozřejmě připustit, že některý člověk udělal s lidmi takovou zkušenost, že mu jsou jakákoli zvířata přednější. To však je koneckonců pořád jeho, tedy ryze lidský problém. Co však v této historce o lidské touze a potřebě navázat vztah s živým tvorem mají co pohledávat ty zdomácnělé šelmy? Vždyť základem je tu vždy lidské rozhodnutí, volba konkrétního člověka. Jinak řečeno, zvířete se nikdo neptá. Argument, že ve zvířecích útulcích snadno spatříme tvory toužící, aby se jich někdo ujal, je lichý. Z vězení, třeba fešáčtějšího, by se chtělo kdekomu. Lísal by se ten pes, ta kočka, kdyby se ten pes a ta kočka a ten člověk potkali ve volném prostoru, kde by jejich šance byly alespoň trochu vyrovnané?
Není třeba hledat nové důkazy, nové recepty. Ten základní vztah mezi člověkem a jím zdomácnělou šelmou popsal už Antoine de Saint-Exupéry ve svém Malém princi: „Jsme odpovědni za toho, koho jsme si ochočili, za toho, jehož přízeň jsme si získali.“ Pilot, který létal s poštou na jih, při svém vzkazu myslel na vztahy mezi lidmi. Pro vztahy mezi lidmi a psy jeho vzkaz platí mnohem více.
Aktuální díl pořadu Fenomén dnes s názvem Máme rádi zvířata? vysílá Česká televize v premiéře ve čtvrtek 6. prosince ve 22:55 na programu ČT 1. Pořad vzniká za finanční podpory Evropské komise.
Vydáno pod