Ucho Svobody: Joni Mitchell a Robert Plant a Alison Krauss

Dala si načas, Joni Mitchell. Už dokonce tvrdila, že skončila, nic nevydá. Dost, stačilo. Ale pak se objevila vynikající pocta od Herbieho Hancocka a jeho mužů, o které jsme psali. A kde Joniny skladby zpívá např. Tina Turner, Norah Jones nebo recituje Leonard Cohen. A Joni sama se přidala.

Možná odpalovací rampička pro novou tvorbu. Vydala novinku Shine. Rovnou uveďme, že nijak překvapivou. Prostě kolekce devíti zpívaných a jedné instrumentální, vše v duchu pomalého dávného zpívání. Méně vyhrávek, více pocitovosti a především a hlavně stále naléhavý, osobitý hlas. Který jsme u nás ještě naživo slyšet nemohli. Třeba se vybalí Joni Mitchell z klubíčka a vydá se na turné i do Prahy. Do té doby její novinku mohu doporučit, zejména pro neztrátu formy a příjemné reminiscence.

Setkání Roberta Planta s Alison Krauss je zdaleka překvapivější. Pod vedením producenta T-Bone Burnetta zpívají tyto osobnosti ze zdánlivě opačných konců současné muziky standarty převážně spíš countryového původu. Ale nelekejte se, to není to ohníčkové hraní z našich lesů. Americká country se rozhlíží po celých Státech a čerpá názvuky blues i rocku. Nicméně pro ortodoxní příznivce Led Zeppelin novina nazvaná Raising Sand není určitě. Velkolepé krajní Plantovy polohy už jsou dávnou minulostí, zůstal pěkně příjemně ve středu. Taky steel kytaru nebo fidličky bychom u něj hledali spíš marně. Ale novinka je přesto výborná. Poklidná muzika v naprosto příjemném duchu jakoby chtěla ukázat, že není nutné lámat skály, abychom se dopracovali kvality. Takové té, ke které se dostáváte postupně, aniž by vás začaly brnět zuby.

A ještě jedno ohlédnutí závěrem. Včerejší večer soupeřily na obrazovkách dvě soutěže - na ČT1 Stardance a na Nově Český slavík. Dal jsem přednost kultivovanému Stardance, ač netančím vůbec rád. Doprovodné slovo Marka Ebena se nese s neobyčejnou i pro něj lehkostí. A protože mu zdatně sekunduje úsporná a příjemná Tereza Kostková, je co poslouchat a na co se těšit. A to už vůbec nemluvím o neskutečných výkonech zúčastněných celebrit. Osobně pořád držím všechny palce a esemesky Tatianě Vilhelmové.

Když tančení skončilo, přepnul jsme na Novu. Kdosi tam playbackově vřískal strašlivé zaprášené disco, pak přišly reklamy a pak jediný nadhled - vkusně naživo zazpívaná ukázka z nové desky od Anety Langerové. Nejstrašnější však bylo průvodní slovo zbožněného Leoše Mareše. Nikdo mu asi neřekl, že nemusí řvát, aby vynikl, že to korigují mikrofonisté. A že by neměl humor být křečovitý a náběhově fekální. Že Státní opera unese i inteligentní a střídmý projev. Zdatně mu pak sekundovala staronová Slavice Lucie Bílá, která by už měla uznat svůj stále ještě příznivý, avšak ne už diblíkovský věk, a ubrat.

Byl to drtivý kontrast, takhle nějak by měl vypadat rozdíl mezi komerční a veřejnoprávní zábavou. A závěrem - příznačně byla potrestána Aneta Langerová - její nekomerční opus už obecné publikum prostě nechce přijmout. Je na rozcestí - snad nesejde.

Tatiana Vilhelmová a Petr Čadek
Tatiana Vilhelmová a Petr Čadek