Převratná doba dokáže překvapit – zvláště po převratu. Ten československý a nyní již pouze český se odehrál před osmnácti lety a nastalé změny zaskočily i leckoho z těch, kdo je z celé duše vítali. Svoboda znamenala především rušení nebo alespoň rozšiřování dosavadních strnulých mezí. Někdy natolik, že se vytrácela pravidla jako taková. Ti, kdo něco tuší o financích proteklých privatizačními fondy do neznáma, o tom něco vědí. Ale pravidla týkající se peněz, tedy čehosi konkrétně změřitelného nebo představitelného, jsou pochopitelnější, proto by mělo být jednodušší se shodnout, že by tu nějaká měla být. Bez nich nastupuje zákon džungle, zákon silnějšího.
Které místo je vlastně naše?
Jak to je však s pravidly, zákony, které upravují poměry, ve kterých žijeme a podle nichž by se mělo rozhodovat, co je a není přípustné, například, co ještě postavit lze a už ne? Na první pohled zapeklitost prvního řádu, protože se tu střetá osobní vkus a hmotný zájem toho, kdo chce stavět a tedy také jeho zájem, aby se mu vložené peníze vrátily. A to je teprve ten první střet, protože za ním lze tušit ještě silnější konflikt, totiž spor o to, kdo vlastně získá tu příležitost na stavbě ve veřejném prostoru vydělat.
Tyto spory dosud nebyly příliš vidět. Když se diskutovalo o Tančícím domě na Rašínově nábřeží v Praze, nebyla hádka příliš urputná, ve hře byl přece jen malý prostor, i když na exponovaném místě. Podobně to vypadalo nejen v Praze, ale i jinde a skóre zastánců zájmu architektury a urbanismu a zájmu rozdychtěných stavebníků se přesouvalo sem tam. Až na výjimky se prosazoval zájem stavět. Jak jinak to ostatně mohlo dopadat, když třeba v Praze vrchní funkcionář odpovědný za památkovou péči si sám jaksi bokem zařídil přestavbu malostranského mezonetového bytu, která se vymykala stanoveným normám?
Ta pravá bitva se rozpoutala až s vítězným návrhem na stavbu nové Národní knihovny na Letné. Pražští politici zklamali na celé čáře přehlídkou alibismu a ignorantství, čímž není míněno, že projekt architekta Kaplického je bez vady a jediný možný. Zvláště vynikl primátor Pavel Bém. To je ten, který ještě loni svým voličům sliboval, že když mu věnují čtyři minuty, tak on jim na oplátku dá čtyři léta své práce a hned následující jaro se vypravil na týdny do Himalájí s odkazem, že radnice se po týdny jeho absence bez něj hladce obejde. Jak se později k údivu jeho voličů i nevoličů ukázalo, obešel se i bez účasti v komisi, kde měl rozhodovat, jaká Národní knihovna na Letné vyroste. Primátor, který se sám připraví o možnost rozhodovat o stavbě tak zásadního významu, buď není dost bystrý, anebo je příliš cítit alibismem. Na každý pád, když se rozhodování v soutěži vyhnul, těžko si může potom stěžovat, že mu její výsledek nejde pod primátorský nos.
V Praze vládnoucí radní se nyní ohánějí veřejným zájmem a vlastním vkusem. Oba argumenty jsou na pováženou. V prvém případě proto, že je dost příkladů, kdy veřejný prostor zaplevelila architektonická banalita. Stačí připomenout administrativně obchodní centrum vystavěné na jediné volné parcele na největším pražském náměstí, které jak znalci vědí, není to Václavské. Přezdívka „krematorium na Karláku“ vystihuje vše. Bizarní konstrukce a barevnost hotelu Giovanni nad stanicí metra Želivského by si jako špatný příklad snad zasloužila zmínku i v učebnicích. Když se tyto ukázky špatného vkusu schvalovaly a stavěly, nebylo pražské radní, ani jejich kolegy z příslušných městských částí slyšet a na této ostudě nic nemění námitka, že byly stavby financované ze soukromých zdrojů. Odpovědnost za to, jak vypadá veřejný prostor, z volených a daňovými poplatníky vydržovaných funkcionářů nikdo nesejme.
Debata nad Kaplického návrhem, která by se dala shrnout do otázky „Které místo je vlastně naše“ demonstruje, že jde o problém fundamentální a zástupný zároveň. Fundamentální proto, že se tu před zraky veřejnosti dohaduje, jak by měl veřejný prostor vypadat. Dávat pozor by měla veřejnost i jí zvolení funkcionáři. Ti si sice mohou myslet, že s funkcí dostali i placatou čepici a tedy moc a že je pouze na nich, jak se uráčí rozhodnout. Žádný z nich však nemůže tvrdit, že měl ve svém volebním programu, se kterým se ucházel o hlasy občanů, cokoli konkrétního a jasného o stavbě Národní knihovny. Funkcionář tak samozřejmě může rozhodnout, občan by však zase neměl zapomenout, že pokud mu funkcionářské rozhodování není po chuti, bude mít příležitost mu to při příštích volbách spočítat. Strana, která v Praze nepřetržitě vládne už půldesítku let, by si zase měla pamatovat, že už měla v čele primátora Jana Koukala, který dostal kvůli své přehlíživosti ve volbách citelný výprask.
Aktuální díl pořadu Fenomén dnes s názvem Máme rádi zvířata? vysílá Česká televize v premiéře ve čtvrtek 13. prosince ve 22:55 na programu ČT 1. Pořad vzniká za finanční podpory Evropské komise.
- Kaplického model Národní knihovny autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/2/115.jpg
- Budova Národní knihovny autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/2/114.jpg
- Tančící dům na Rašínově nábřeží. autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/19/1868.jpg
- Pražský primátor Pavel Bém v Himalájích. autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/19/1867.jpg