Úvaha nevánočně předvánoční

Asi by se hodilo, abych toto zamyšlení věnoval našemu dnešnímu přijetí do schengenského prostoru. Mám však pocit, že radost z volného pohybu po Evropě a po světě vůbec jsem si odbyl už před osmnácti lety. Svůj pas jsem pak ukazoval převážně na letišti, což se zatím ani dneškem nezmění, a pokud jsem jel přes hranice vlakem – neboť autem nejezdím – to mávnutí pasem či pouhou občankou mi vůbec nevadilo. Ostatně nějaký průkaz budu muset mít u sebe i jako Schengeňan. Naproti tomu jsem si už dříve vyzkoušel tu radost z několikerého překročení hraničního potůčku na Šumavě bez jakékoli kontroly a hlavně bez hrůzy, kterou jsem v těch krajích prožíval padesát let před tím, kdy mě tam nakonec chytli lidé, s nimiž se jezdí do Poběžovic radovat nad jejich minulostí dnešní místopředseda sněmovny Falmer. Takže jistě, díky za Schengen, ale díky hlavně za listopad!

Také bych se dnes mohl – jako přečetní kolegové – zamýšlet nad tím, že Vánoce po roce přicházejí, ale ani to neučiním. Osobní půvab těchto svátků mi navždy nabouralo patero Vánoc strávených ve vězení, jejich rodinný ráz zase to, že mi těsně před Vánocemi ve čtyřicetiletém odstupu zemřel otec a syn. A pokud jde o Vánoce z hlediska náboženského, jsem asi spíše než křesťan onen „něcista“, jak prý pan profesor Halík ironicky nazývá ty, kteří nevěří v jediného boha, ať už křesťanského, islámského, židovského či buddhistického, ale v něco jiného, v něco univerzálnějšího a pravděpodobnějšího. Vlastně to ani není víra, ale téměř jistota, i když s malou výhradou ke stále možnějším výkyvům přírody. Ale zatím, co paměť lidstva sahá, se nestalo, aby v té době nenastal zimní slunovrat, i když letos – přesně vzato – nebude jako obvykle u nás 21. prosince, ale podle našeho času se zpozdí o sedm hodin až na sobotu ráno.

Když jsem před týdnem slyšel, jak pan profesor Cepl uzavírá dost pesimisticky vyznívající rozhovor s Janem Jůnem známou formulí poúnorových promluv Sira Roberta Bruce Lockharta v BBC – tedy slovy „dobrou noc a pevnou naději“ – uvědomil jsem si, že pro mne odjakživa největší nadějí je právě den zimního slunovratu, kdy ve velmi nejistém světě můžeme stále mít jistotu, že od zítřka bude v našem zeměpisném pásmu po 182 dní přibývat světla a pod jeho vlivem i zeleně. Zde, když dovolíte, si vypomohu slovy pisatele mnohem povolanějšího než jsem já – tož cituji: „Podzim přírody, to není jen příprava na přečkání zimy, nýbrž organizace budoucího jara. Snad ve svém hospodářském a politickém myšlení chybujeme, když formulujeme otázku zlých časů ve smyslu jim čelit. Snad bychom se měli spíše ptát: jak připravit časy lepší, než byly ty minulé? Vegetace se nedrží života jen starými kořeny, drží se ho i pupenci příštího rašení.“

Tak to je konec citátu – ovšemže z Karla Čapka, který to myslel samozřejmě z hlediska přírodního univerza, nikoli jednoho lidského života. Neboť v tom mu to, bohužel, nevyšlo, zemřel pouhé čtyři dny po návratu světla na vánoční Hod boží před 69 lety. Není tak docela pravda, že zemřel na Mnichovskou dohodu, jak jsme si v rámci našich novodobých legend zvykli slýchat. Jistě, špatná psychika oslabovala jeho životní rezistenci, ale hlavně zemřel na zápal plic, na nějž by byl s největší pravděpodobností nezemřel, kdyby byla k dispozici antibiotika jako dnes.

I při prostém racionálním myšlení můžeme mít skutečně pevnou naději, že každý člověk se dnes dožije při rozumném nakládání se životem vyššího věku, než se dožili rodiče. Ovšemže s důrazem na ta slova „rozumné nakládání se životem“, která se nesnášejí s jakoukoliv náruživostí – ať už je to kouření, alkohol či přejídání. Zvláštním fenoménem je pak i hazardní automobilismus, který na silnicích přímo zabíjí každým rokem desetitisíce lidí, kteří měli ještě velkou část života před sebou. Kromě toho ve své nepřirozené a ve městech už i zcela nepraktické masovosti ohrožuje přírodu a nepřímo tak zase životy lidí, pokud se tedy nemýlí většina vědců, kteří to tvrdí.

Proto víc než Schengen, více než překonzumované Vánoce a více než jakýsi nouzový ekologický kompromis z Bali mne potěšila zpráva, že v americkém městě Seattle se stalo událostí roku uvedení tří českých tramvajových souprav do provozu. Mezi hlavní důvody, proč se radní tohoto největšího města krásného amerického státu Oregon rozhodli zavést tento druh hromadné dopravy, patří snaha omezit počet aut v ulicích. Do poloviny minulého století byly tramvaje v amerických městech běžné, ale pak je zlikvidovala automobilová lobby. Dnes se takto i za české účasti Amerika začíná vracet k ekologickému způsobu života, a i když jsou to zatím jen zcela nepatrné krůčky správným směrem, je to možná konkrétnější počin než nějaká abstraktní, šálivá a snadno manipulovatelná čísla různých kjótských i jiných protokolů. A jestliže i Praha 7 nám dala k Ježíšku pouze tramvajové a od výfuku oproštěné Strossmayerovo náměstí, pak je to alespoň malý příspěvek k té letošní naději v lepší, i když možná skromnější příští.