Sedmička za námi, hurá za osmičkami!

Jak jsou všichni zjančeni z roku, který nás čeká, potřeštěni magií údajně národně a státně osudových osmiček, neměli bychom zapomenout na rok minulý. Pozoruhodné je, že číslice sedm na jeho konci je v mnoha ohledech pro numerologii zajímavější než sněhuláková osma, ovšem lidu zemí Koruny české je ta osmička významnější. Inu, my vždycky musíme mít něco extra, abychom se tím mohli honosit.

Co tedy ona obyčejná sedma z minulého roku přinesla? Třeba událost, kterou Václav Klaus nazývá „sarajevský atentát“. Loni totiž uběhlo deset let od jeho svržení a Václav Klaus má nejspíš pocit, že to mělo pro zemi stejně fatální důsledky jako zastřelení následníka trůnu. Nejpozoruhodnější ovšem na celé věci je skutečnost, že ani po deseti letech jsme se nedozvěděli, jak to tehdy vlastně s hospodařením ODS bylo. Při vzpomínce na rozvrat ve vládě a straně modrého ptáka najednou pro Václava Klause nebyly a nejsou peníze „až na prvním místě“. Tam se jednoznačně umístily ublíženost a ukřivděnost.

Kulaté výročí podivných stranických peněz ODS vyšlo příznačně na období debat o soukromé ekonomice politika Jiřího Čunka. To je hospodář bezesporu vynikající. Dokáže ušmoulat z pšouku kuličku, v tomto případě milióny. Když se rodina uskromní, tak se jí urodí, vidíme na příkladu lidoveckého předsedy. Sympatickou Čunkovu tvář by si neměl nechat ujít jako součást loga žádný spořitelní ústav. Po jeho vzoru by lidé šetřili až do roztrhání těla, respektive peněženek. Stejně by je k ničemu nepotřebovali. U Čunků se nenakupuje, ale spoří. Ještě, že Čunkovy schopnosti umí vládní koalice výhodně využít na zodpovědném místě, kde se pohybují nemalé „evropské peníze“.  Už by mu měli dát všichni pokoj, aby měl konečně na nakládání s „eurodotacemi“ čas.

Nicméně vážně: skandál okolo Čunkových financí kromě vlny lidového humoru by měl vyvolat i příboj občanské ostražitosti. Jsou totiž pouze dvě možnosti: buď se Čunek skutečně namočil a v tom případě je zlé, jak se klidně dál může pohybovat ve vrcholné politice. Nebo celou aféru na něj někdo zkonstruoval jako politickou intriku a to je snad ještě horší varianta. Bohužel nemáme na vybranou nic třetího, což je znamením, že zdejší politika se pohybuje hodně na hranici ošklivých zvyků, ať takových či onakých, není-li už dávno v žumpě za touto mezí.

V takové atmosféře se těžko rozbíhá čin vskutku potřebný, zvaný reforma veřejných financí. Že se s tím mělo něco udělat již dávno, to by připustil snad ve stavu lehkého pravdomluvného podroušení i Jiří Paroubek. Ovšem v náladě obecné nedůvěry v politiku se lidem těžko vysvětluje, že „prováděná opatření“ skutečně směřují k něčemu lepšímu. Obecenstvo je nachýleno spíše k pocitu, že se mu budou tahat z kapes peníze a reformní skutek utek. Možná, že by bylo lepší začít s reformou veřejných financí například u ceny dálnic, která je u nás údajně stejná, ne-li vyšší než v Rakousku. Asi alpské tunely vyjdou na méně než vozovka v polabské nížině. Jak se u nás s veřejnými, obecními i státními,  financemi zachází, to by chtělo také nějaké  reformování. Ti, kteří nejvíce křičí o potřebě totální privatizace a stavěli by pomníky soukromému trhu, se rvou jako vzteklí psi o kosti veřejných zakázek. To se potom dobrým úmyslům reformních kroků věří hodně ztuha.

Nicméně vzpomene-li si člověk, jak s podobnými záležitostmi zacházel minulý establishment… Plná ústa řečí o tom, že není možné zapomínat na potřebné, ale nejpotřebnější byli, zdá se, socialističtí politici. Ještě, že umějí lépe obchodovat s akciemi než řídit lokomotivu, jak nám předvedl Stanislav Gross. Navíc všelijaké ty řeči sociální demokracie o vyjádření nedůvěry vládě i nadále působí více než naivně, dalo by se říci, že přitrouble. A to při vší úctě k rozměrům intelektu Jiřího Paroubka, který má dle jeho nové manželky závratné sexapealové míry.

Pravda je, že se vládě konalo těžce. Koalice je vratká, poslanecká opora opřená o dva dezertéry ze sociálně demokratického žoldnéřstva. Všichni tři předsedové vládních stran musí co chvíli řešit vzpoury ve svých táborech. Ještě, že v podobné pozici se nachází i Paroubek, musejí si chvílemi ulevovat pánové Topolánek, Čunek a Bursík. A do těchto pnutí vstupují prezidentské volby. Značnou část minulého roku jsme strávili očekáváním, kdo že se stane protikandidátem Václava Klause. Když se objevilo jméno Jana Švejnara, byli všichni u vidění, cože to je za pošetilý nápad. A koukněme, koncem roku se názor občanstva na to, kdo by měl sedět na hradčanském trůnu, srovnal do remízy! Možná ona dlouhodobě pevná vysoká obliba současného pana prezidenta nebyla ani tolik daná láskou k jeho osobě jako spíše tradiční úctou k úřadu, jenž vykonával. Třeba mají pravdu ti, kteří říkají, že na Hradčanech by mohl sedět kocour Mikeš a lid by mu oddaně nosil mlíčko a myšky coby hold.

O tom, jak lidová láska po zajících skáče, se přesvědčila i „naše Katka“ Neumannová. Jen přestala běžkovat a vstoupila do manažersko-politické stopy, ztratila značnou část podpory a lásky. Je to dobrý příklad skutečnosti, že časté žehrání těch „úspěšných“ na údajně rozmnoženou „českou závist“ není tak docela pravdivé. Dokud Neumannová jezdila, všichni jí přáli, neboť jí vnímali nikoliv jako symbol úspěchu za každou cenu, nýbrž coby zosobnění zdaru dosaženého fair play. Nikdo jí nevyčítal penzión ani podmínky. Naopak, všichni by jí přáli lepší. Jenomže podivné techtle, které nastaly kolem chystaného lyžařského mistrovství světa, vyvolaly v lidu pocit, že Katka není už „naše“, ale „jejich“. A dělení na „my“ a „oni“ se v této zemi stále prohlubuje. Není to nic dobrého, ale občanstvo je tímto sociálně-psychologickým traumatem vinno bezesporu méně než „oni“, uzavření ve svých mocenských zámcích a nechávající si donášet život na politických stříbrných podnosech. 

Věru, nechovala se v minulém roce naše politika příliš přesvědčivě. V mnohém bychom mohli říct, že byla neslušná tolik, až jí smrděl podolek. A věřit, že to bude v onom „magickém osmičkovém  roce“ jinak, by bylo zpozdilé. Ostatně, sečteme-li všechny ty dějinné významné osmy minulého století, zjistíme, že negativní významy převažují. Abychom v tom dvou tisícím osmém rok nebyli ještě nějak podivně překvapeni. Přesto však upřímně přeji: hezký, šťastný a nadějný nový rok!

Václav Klaus
Václav Klaus
Více fotek
  • Václav Klaus autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/19/1825.jpg
  • Jiří Čunek autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/8/767.jpg
  • Jiří Paroubek autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/3/251.jpg
  • Kateřina Neumannová autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/33/3237.jpg