Blahobyt s Maradonovou morálkou

Vyjděme ze stěžejní myšlenky novoročního projevu prezidenta republiky Václava Klause: Nikdy se nám nevedlo lépe, než nyní. Ze zkušeností svého dlouhého života v této zemi si troufám prezidentova slova potvrdit, a to i při momentálním zdražování všeho možného. Vskutku nepamatuji, že by kdykoliv v minulých desetiletích tolik lidí u nás tak dobře jedlo, tak dobře se oblékalo, tak pěkně trávilo své dovolené a tak bohatě vybavovalo své domácnosti. Ano, v tomto materiálním smyslu svého výroku má Václav Klaus asi pravdu.

Jenže pár dnů po prezidentově projevu jsem si pustil v rádiu pořad „Volejte Šestku“ a tam se mluvilo o jiných věcech, než měl na mysli pan prezident. Na položenou otázku „Věříte naší justici?“ neodpověděl kladně za celých padesát minut ani jediný z nepřetržitě volajících posluchačů! A právě na tom se znovu potvrdilo, že vztah Václava Klause k justici a právu vůbec je od samého počátku jeho vstupu do české politiky jeho největším handicapem. Nedá se však říci, že by prezident tyto věci naprosto přehlížel. Zcela naopak, kdykoliv se mu to hodilo, dokázal znamenitě argumentovat tím, co bylo sice právní, ale ne vždy správné. A právě v tomto dilematu tkví velký problém i samotné justice.

Sám se mohu pochlubit osobní reakcí Václava Klause na jeden můj článek, který jen potvrdil to, co o něm napsal Tomáš Ježek v knize Budování kapitalismu v Čechách, že totiž známá Maradonova branka rukou na fotbalovém mistrovství světa roku 1982 byla naprosto v pořádku, protože rozhodčí tu ruku přehlédl a – jak mně osobně Václav Klaus napsal – jestliže je funkce rozhodčího (čili soudce) zavedena, pak jeho výrok či nevýrok je svatý a není o čem dál diskutovat. Jenže ono o čem diskutovat je, neboť existuje jedna vyšší rovina, jíž by mělo být i psané právo podřízeno. Vladimír Just napsal ve svém Slovníku floskulí pod heslem „FÉROVOST“ toto: „Domyslíme-li, že obhájce Maradonovy ruky patřil k hlavním architektům české cesty ke kapitalismu a byl mimo jiné obhájcem nemožnosti rozeznat čisté peníze od špinavých, mohlo nám být už dávno jasné, jak to dopadne.“ A na jiném místě Just píše: „V dnešním mediálním světě je možné, ba žádoucí podvádět, jen když to nevidí rozhodčí, je možné, ba žádoucí veřejně lhát a krást (nebo například podvodem získat celoplošnou televizní licenci), pokud si toho nevšimne soudce, komise, kontrola, pokud nám to přinese maximální výnosy. Úspěch za jakoukoliv cenu se prostě vyplácí a je třeba o něj usilovat a ty, kteří se nad tím pohoršují, odkázat do role samozvaných mravokárců.“ (Konec citátu)

Nu a právě v tomto rozporu etiky a psaného práva je jádro pudla té obrovské nespokojenosti lidí žijících ne pouze chlebem a hmotným blahobytem, ale i smyslem pro spravedlnost. Přímo vydovádět se teď můžeme diskusemi o případu Čunek. Už jen když vyjdeme ze staré známé pravdy, že kde není žalobce, není soudce, pak je nám od samého začátku veřejného propírání Čunkova případu něco podivného: náhlé probuzení paní Marcely Urbanové a jejího obhájce Jiřího Nováka po pěti letech od údajného trestného činu, a to právě v době, kdy nařčený vstoupil do vysoké politiky. Pak ovšem v tom dramatickém dění nastal známý obrat na zásah nejvyššího státního zastupitelství a následně definitivní zastavení trestního řízení nově ustanoveným státním zástupcem. V této chvíli jeden z nejznámějších našich právníků profesor Vojtěch Cepl v televizi řekl, že právně je všechno v pořádku, když takto rozhodl povolaný orgán. Už tehdy jsem panu profesorovi namítl, že nebýt zásahu paní Vesecké, byl by jiný státní zástupce rozhodl zřejmě opačně, a bylo by to také perfektně podle zákona.

Ceplovu teorii nepřijal ministr Schwarzenberg, který ostatně ve Vídni také studoval práva, ale teď byl veden zřejmě pochybnostmi rázu etického, když pohrozil, že pokud se Čunek vrátí do vlády, on z ní odejde. A tu se rozjela další story v celém tom případu, v níž se ta pseudoprávní konstrukce s výměnou státního zástupce rozvíjí do zajímavých peripetií, v nichž čtyři právníci ve vysokých státních službách urputně zapírají jakoukoliv konspiraci v Čunkově případu. Až najednou ostravské státní zástupkyni Zlatuši Andělové ujede větička, že kdyby k případu vznikla vyšetřovací komise, všechno by prozradila. Jazykové povědomí nám říká, že prozradit lze jedině to, co se utajuje. A jelikož sociální demokraté už zřízení takové komise požadují, budeme vskutku zvědavi, co tam paní Zlatuše o těch záhadných a údajně zcela soukromých schůzkách konaných v pracovní době nakonec prozradí.

Nelze se přitom nezmínit i o jiné, možná mnohem důležitější kauze, než je ta Čunkova. Tady se zdá, že justice plnila své poslání i s přihlédnutím k etické stránce věci. To když už ve dvou instancích rozhodla, že pokud David Rath řekl, že občanští demokraté zkorumpovali poslance ČSSD Pohanku a Melčáka, šlo, jak se doslova praví,  „o tvrzení, ale nikoliv nepravdivé“. První instance, Krajský soud v Praze, konstatovala, že Marek Dalík se politickou korupcí nikterak netajil, když v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes řekl, že určitým poslancům, například panu Melčákovi, nabídl určité, prý politické výhody.  Justice ovšem v tomto případě rozhodovala jen o žádosti ODS, která chtěla na Rathovi omluvu za jeho výrok. Ale což se těmi dvěma rozsudky vlastně nepotvrdilo, že nebýt nesporně neprávního a neetického činu, byla by dnes jiná vláda a i mnoho věcí by se vyvíjelo jinak? Takový stav naprostého ignorování Maradonových branek v naší politice je určitě mnohem povážlivější, než nějaký falešný výsledek ve sportovním utkání.

Václav Klaus
Václav Klaus
Více fotek
  • Václav Klaus autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/26/2540.jpg
  • Jiří Čunek autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/8/767.jpg