Kdysi v pravěku své krátké novinářské kariéry jsem v Helsinkách natáčel televizní reportáž o přípravných rozhovorech na Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Součástí reportáže měly být i tzv. "ohlasy". Zvolil jsem tu nejpohodlnější cestu a začal jsem obcházet s mikrofonem přítomné zahraniční korespondenty. Vzpomínám si, jak jeden z nich – byl to tuším dánský televizní reportér – mě odmítl žertovným způsobem: "Novinář by měl získávat informace jinde, než u kolegů novinářů. Rozhovory novináře s novinářem mi připadají, jako když to spolu dělají "on a on", namísto, aby to dělal "on s ní"."
Barbora Tachecí a stádnost českých médií
Chápu, že není novinář jako novinář. Někteří z nich jsou dnes celebrity, o které má veřejnost zájem, jiní vystoupali do funkcí, v nichž mají veřejnosti co vysvětlovat. Proto asi existují výjimky, při nichž novinář hovoří s novinářem. Přesto mě exploze rozhovorů s novou ředitelkou ČRo1 Radiožurnálu Barborou Tachecí v médiích minulého týdne překvapila. Nešlo o rozhovory ledajaké, tj. prosté věcné informace o daném tématu, ale o portréty osobnosti, která se „proslavila“ změnami v Radiožurnálu na začátku letošního roku.
Některé z nich nesly exkluzivní značku „Rozhovor týdne“, jako ten sobotní v Lidových novinách Chci dělat 24 hodin denně kvalitu. Jiné byly uvedeny portréty na titulní straně barevných magazínů. Mám na mysli páteční přílohu Hospodářských novin „Víkend“, která rozhovor Barbora Tachecí: Myslím, že jsem bojovnice anoncovala upoutávkou „První dáma českých médií“. Tachecí byla jedním z hlavních témat také pro zpravodajský magazín Týden pod titulkem Chci kvalitu, rozumíte?. A to ponechávám stranou rozhovor Z proměny Radiožurnálu mám dobrý pocit na serveru idnes.cz, který v tištěné podobě měl titulek „Barbora Tachecí: Já mám velmi dobrý pocit“.
Já ten dobrý pocit nemám. Nikoli proto, že bych měl něco proti Barboře Tachecí, nebo že by mi vadil Radiožurnál natolik, abych podepisoval petice, ale kvůli stádnosti českých tištěných médií, která se bezhlavě ženou za tématem, jež právě frčí, aniž by si položila otázku, zda by nebylo užitečnější usilovat o svůj vlastní specifický profil. Takový profil, který si půjde vlastní cestou, bez honby za senzacemi typu Anička-Adam-Barbora, bez lovení čtenářů na fotografie ze svatby nestárnoucího Zlatého slavíka, profil, který se nebude vozit na vlnách okamžitého a krátkodechého čtenářského zájmu, ale který nebude litovat času a peněz, aby vyhledal a zpracoval vlastní témata, kterými veřejnost zaujme.
Aby mi bylo dobře rozuměno. Nejde mi o to nějaké události zamlčovat či vyhlásit embargo na rozhovor s osobností jenom proto, že ji už zpovídala konkurence. Je zřejmé, že například tajemný případ týrání dětí a falešné identity je předmětem veřejného zvědavosti a tudíž patří i do seriozních novin. Nicméně je rozdíl, zda se takový případ dostane na titulní stranu nebo dovnitř listu, zda se mu dá prostor odpovídající jeho významu, nebo zda se nechá neproporcionálně rozvinout na úkor jiných, přinejmenším stejně aktuálních a důležitých témat.
Právě rozdíly v důrazu, který dané médium na jednotlivá témata klade, a rozdíly ve stylu, jakými je pojednává, jsou tím, čím se kvalitní média profilují, a proč je také lidé kupují. Pravda, ne všichni a ne všechny, protože někdo má rád holky a jiný vdolky. Přesto však by stálo za zvážení, zda v situaci, v níž prodané náklady novin pomalu ale jistě klesají, by strategie obsahově a formálně vyprofilovaného média nebyla pro české deníky perspektivnější, než současná praxe jejich co nejširšího žánrového a názorového rozkročení.