Schodišťové úvahy o dětech a morálce

Možná to znáte taky. Odcházíte od šéfa, od zkoušky, z úředního jednání, a na schodech vás napadají brilantní myšlenky, které vás měly napadnout dříve, tam nahoře. Ale protože vás nenapadly, odcházíte s pocitem, že jste se před šéfem, zkoušejícím či úředníkem předvedli jako nekňubové.

Podobný pocit jsem měl minulou středu, když jsem odcházel ze semináře, který na téma pořadů škodlivých pro děti a mládež uspořádala na Kavčích horách programová ředitelka Kateřina Fričová. Byl jsem pozván do panelu, abych pohovořil o zkušenostech ze zahraničí, a náhle mě před davem redaktorů a dramaturgů ČT postavili do pozice úvodního řečníka, který však pro tento účel neměl připravený referát.

Vzal jsem to tedy od podlahy, lépe řečeno od Evropy, a od jejích postojů k základním lidským právům, která jsou vyjádřena v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod Rady Evropy, jejíž jsme členem již od roku 1993. Upozornil jsem na to, že i tato úmluva připouští jistá omezení práv v zájmu „ochrany zdraví a morálky“ (články 9-11: svoboda projevu, shromažďovací, náboženská svoboda), a že zakopaný pes vězí v interpretaci pojmu morálka, který se v různých zemích různě vykládá. Pak jsem se zamotal do ne zcela souvislých úvah, takže když jsem skončil, viděl jsem v očích organizátorů úlevu, že už nebudu pokračovat.

Po mně následovala řada věcných a zajímavých referátů doplněných ukázkami z pořadů, které Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) trestala za to, že se provinily proti paragrafu 32 vysílacího zákona 231/01, zvláště pak proti odstavcům e), f), g) zaměřených proti ohrožování „fyzického, psychického nebo mravního vývoje dětí a mladistvých.“

Na plátně defilovaly ukázky potrestaných pořadů, z nichž některé vyvolávaly kroucení hlavy nad přísností RRTV (přenos divadelního představení Obrázkáři, dokument o Miky Volkovi, Čtvrtníčkovy satiry), jiné zas údiv nad nevšímavostí či lhostejností televizních plánovačů (zařazení masturbace v Pakárně před Večerníčkem, „zapomenutý“ sexy klip Prodigy v dokumentárním pořadu Fantastické obrazy apod.).
Regulátoři obhajovali svoje výroky, odborníci se vyjadřovali k tomu, zda televize může dětem a mládeži ublížit, zda rychlopalba sprostých slov z úst hrdinů filmu Horem pádem je pouze věrným obrazem reality, nebo zda tuto realitu ovlivňuje a mládež k vulgaritám navádí. V diskusi například padla otázka: Proč se začala používat k těžkým ublížením na zdraví baseballová pálka? Mohou za to americké krimi seriály? Kam se v rodinných sporech poděl náš tradiční váleček na nudle?

Ale zpátky ke schodišťovým úvahám. V průběhu semináře stále více vycházelo na povrch, jak rozvolněné a stále neusazené jsou hodnoty v naší společnosti i v tak základních věcech, jako je výchova dětí. Znovu jsem si uvědomil, jak čtyřicetileté období přísné názorové reglementace v podmínkách totality vychýlilo názorové kyvadlo společnosti směrem k odmítání jakýchkoli omezení v záležitostech osobní svobody.
Vzpomněl jsem si na sociologickou tezi o sociálních hodnotách, normách a sankcích, které by měly být v jistém souladu. Tuhle tezi jsem sice v úvodním slově použil, ale dál jsem ji už nerozvedl, což se nyní pokusím napravit.

Nejsem si jist, zda nadekretovaná právní norma je schopna nějakým způsobem ovlivnit hodnoty směrem k lepšímu, tj. ke stavu, v němž jsou lidé schopni se sjednotit na obecně uznávaném hodnotovém systému, který se v minulosti osvědčil jako základ zdravého a efektivního fungování společnosti. Zda příliš přísná norma, doplněná ještě přísnějšími sankcemi, neodpovídajícími převládajícímu hodnotovému systému a míře provinění, naopak nepůsobí kontraproduktivně.

Tím nechci nijak zpochybňovat ustanovení našeho vysílacího zákona, ani trestající rameno spravedlnosti RRTV při tlumení excesů, jichž se média dopouštějí v honbě za sledovaností (viz například soupeření Vyvolených s Velkým Bratrem z podzimu 2005). Přesto se však domnívám, že nápravy uvolněných mravů pouhými zákony a tresty dosáhnout nelze, i když vhodně zvolené a pohotové sankce mohou pomoci.

Podle mého názoru stabilizace hodnot a norem ve společnosti je dlouhodobým procesem a povede k ní ještě dlouhá bolestná cesta. Aby lidé nějakou hodnotu a normu vnitřně přijali a akceptovali, i když je nějakým způsobem svazuje, k tomu je třeba svobodné vůle, nikoli příkazu seshora. Tato svobodná vůle se většinou rozhoduje na základě vlastních zkušeností, často negativních. Naštěstí některé už máme za sebou, takže ten, kdo sprejerství označí za vandalismus a nikoli za projev umělecké svobody, už není pokládán za zastydlého bolševika, a nálepku autoritáře dnes nedostane, kdo si při výchově vzpomene na přísloví „škoda každé rány, která padne vedle.“

Vlivů, které na náš hodnotový systém a jeho proměny působí, je samozřejmě více. Základem je rodina, okolí, zaměstnání, ale patří mezi ně i masová média. Jestliže se komerční média v zájmu své honby za ziskem normotvorné funkce vzdávají, neměla by tak činit média, která mají ve štítu veřejnou službu. Když se ve Velké Británii zeptáte, jaký je standard výslovnosti mluvené angličtiny, dočkáte se odpovědi, že je to tzv. BBC English, která nahradila někdejší Kings English. Tak silná je normotvorná funkce jedné televizní stanice.

Co na to Česká televize? Snad jí ten seminář připomenul její normotvornou úlohu tak, že si bude dávat více pozor na to, co, ale hlavně kdy, zařadí do vysílání?
 

Budova České televize
Budova České televize
Více fotek
  • Budova České televize autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/4/373.jpg
  • Dítě u televize autor: Jaroslav Hodík, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/93/9206.jpg