Emoce, násilí v ulicích Bělehradu, několikasettisícové demonstrace. Tak reagovali Srbové na jednostranné vyhlášení kosovské nezávislosti místními Albánci. Pro Srby není Kosovo jenom otázkou teritoriální, ale i emotivní. Navíc je Kosovo pro Srby i kulturní kolébkou, mají tu nejstarší církevní památky, jako je Gračanica, Visoki Dečani nebo pečské církevní stavby. Jsou tady pohřbení jejich králové Štěpán Uroš Prvovenčani nebo car Dušan. V Kosovu také proběhla bitva na Kosově poli, kterou Srbové vnímají jako začátek několikasetleté turecké okupace. Srbové se prostě Kosova jen tak nechtějí vzdát. Neznám jediného Srba, který by jen tak řekl, že Kosovo není srbskou zemí.
Bělehrad v kosovských plamenech
Srbové jsou také rozzlobeni tím, že na jedné straně je Evropská unie nutí žít ve společném státě s muslimy a Chorvaty v Bosně a Hercegovině, a v Kosovu je nutí žít s lidmi, se kterými v 90. letech krvavě válčili. Všechny strany tam dělaly zvěrstva na civilním obyvatelstvu a mezi občany Bosny a Hercegoviny je stále mnoho nenávisti. Na druhé straně pak Evropská unie uzná samostatné Kosovo i přes srbský odpor. To Srbové pochopit nemůžou.
Tím, že na starém srbském území vznikl nový albánský stát, Evropská unie a Spojené státy jasně Srbům ukázaly, kdo je na světě pánem. Sebraly tím ale určitě vítr z plachet proevropským demokratům, jako je Boris Tadić. Naopak to určitě nahraje do karet radikálním nacionalistům Tomislava Nikoliče a celkové proruské orientaci. Většina Srbů teď možná ani o členství v Evropské unii stát nebude a evropská budoucnost Srbska se ztrácí v mlhách.
Srbští političtí vůdci jsou v otázce Kosova jednotní. Všichni říkají: „Kosova se nikdy nevzdáme. Počkáme třeba sto let, ale Kosovo zase bude srbské.“ I předseda Demokratické strany a současný prezident Boris Tadić ve svém projevu po prezidentském slibu jako první zmínil Kosovo, a až pak srbskou budoucnost v Evropské unii. Hlavně pro Tadiče bylo vyhlášení kosovské nezávislosti ranou pod pás. Nevím, jak bude vysvětlovat svým voličům, že Srbsko má evropskou budoucnost pouze se srbským Kosovem.
Byl jsem v Bělehradě, když rozzuření srbští mladíci zapálili americkou ambasádu a napadli i další ambasády zemí jako je Francie, Slovinsko nebo Velká Británie. Bili přitom i srbské a zahraniční novináře. My jsme měli štěstí, že se nám i přes vyhrožování zabitím nic nestalo. Určitě nám pomohl fakt, že česká diplomacie s uznáním Kosova nespěchá. Určitě nám pomohlo také to, že podle českého prezidenta Václava Klause je samostatné Kosovo nešťastnou věcí nejen pro Balkán, ale pro celou Evropu. Tyto informace se naštěstí pro nás objevily v srbských médiích. Určitě nám pomohlo také to, že můj kameraman Lukáš Roganský je Slovák. Slovensko vůbec nehodlá samostatné Kosovo uznat.
Zapalování ambasád se ale nedělá. Je třeba říci, že srbská policie selhala. Ten den bylo v Bělehradě přes 200 tisíc lidí z celého Srbska na velké protestní demonstraci s názvem „Kosovo je Srbsko“. V době, kdy zhruba dva tisíce mladíků útočilo na americkou ambasádu a rabovalo obchody a novinové stánky, se většina demonstrantů modlila před chrámem sv. Sávy na Vračaru v centru Bělehradu. Na vlastní oči jsem viděl, že v době útoku rozvášněných a často i opilých chuligánů americkou ambasádu střežilo pouze několik policejních těžkooděnců, kteří před rozvášněným davem utekli.
Podle mých informací zaútočili mladíci schválně v době, kdy se většina demonstrantů v poklidu modlila v chrámu sv. Sávy. Policie totiž nepokoje očekávala až po skončení této nenásilné demonstrace. Samozřejmě se také v srbských médiích spekulovalo, že policie nehlídala ambasádu záměrně, aby se upustil ventil vášním naštvaných Srbů. Neodpovědně se po prvních násilnostech v bělehradských ulicích zachovali také srbský premiér Vojislav Koštunica a předseda Srbské radikální strany Tomislav Nikolić. Ti totiž ve svých projevech zlehčovali násilnosti a v podstatě říkali: „Co je to proti zapálené ambasádě, když vám berou 15 procent vaší země. Těm mladíkům tak trochu rozumíme.“ Mladí srbští radikální fanoušci si to vysvětlili jako souhlas s jejich řáděním.
Srbové jsou zatím ohledně Kosova neústupní. Vláda, prezident i parlament už odsoudili jednostranné vyhlášení kosovské nezávislosti. Stále opakují, že pro udržení Kosova udělají všechno, kromě války. Mají silného spojence - Rusko. Myslím si, jak jsem mohl na vlastní oči poznat a odhadovat, že na Balkáně se ještě budou dít věci.