Jsou i méně výrazná osmičková výročí

7. březen, den narození prvního prezidenta našeho samostatného státu a shodou okolností už podruhé den inaugurace prezidenta v pořadí desátého. Máme však také takzvaný osmičkový rok s výročími letopočtů pro náš stát osudných, z nichž v jednom - tedy roku 1918 - hrál Tomáš Garrigue Masaryk rozhodující úlohu. Ale pak už zažil jenom jeden další osmičkový rok, který se příliš nepřipomíná - a když, tak jen jako odraz toho předchozího - tedy jako desáté výročí Československé republiky.

Přesto rok 1928 nebyl pro Masaryka bezvýznamný. Moje dnešní promluva tedy vybočí trochu ze žánru zamyšlení a připomene některá málo známá fakta vážící se k tomuto roku, a to i ve vztahu k letošnímu nekulatému výročí Masarykova narození. Přitom se musíme alespoň letmo zmínit o tom, že ten rok byl vlastně prvním celým rokem Masarykova druhého řádného - tedy podle tehdy platné ústavy sedmiletého prezidentského období, do něhož byl zvolen 27. května 1927. Jakkoliv novodobý Masarykův životopisec, Francouz Alain Soubigou píše o hladkém Masarykově vítězství, historická fakta to tak docela nepotvrzují.

V době prezidentské volby roku 1927 byla u moci takzvaná „panská koalice“ - tedy vláda sice trochu úřednická, protože v čele důležitých resortů zahraničí, vnitra, financí a průmyslu byli odborníci, nicméně devět politických ministrů mělo být pravicových a tedy převážně protihradních. To se týkalo především Kramářových národních demokratů a Hlinkových slovenských Luďáků, kteří navíc váhali, koho do vlády mají poslat. Premiérem byl vůdce agrárníků Antonín Švehla, který ovšem stál na straně Masarykově a vyhověl mu i v udržení Edvarda Beneše na zahraničním ministerstvu, což Švehlovi osobně tak docela nevyhovovalo, protože Beneše rád neměl. Tento ústupek spolu s tím, že ve vládě poprvé zasedli Němci, prezidenta natolik obměkčil, že tuto vládu bez socialistů jmenoval, ačkoliv jejich neúčast se příčila jeho politickému přesvědčení. Stojí také za připomenutí, že Masaryk před prezidentskou volbou roku 1927 ostentativně odjel do ciziny, aby zákonodárci mohli zvážit volbu za jeho nepřítomnosti. Významně přitom prohlásil, že nebude-li zvolen už v první volbě, anebo kdyby se pro něj i tak měly hlasy nějak „seškrabovat“, jak řekl, pak by od svého setrvání v úřadě upustil. Tedy velkorysost, jakou jeho současní následníci na Pražském hradě nikdy neprokázali. Nu, dopadlo to pak pro Masaryka jakž takž uspokojivě. Při požadované třípětinové většině dostal už v první volbě třináct hlasů navíc a vstoupil tak do jubilejního roku opět jako hlava státu.

Čteme-li však o roce 1928 v Klimkově podrobné kronice „Boj o Hrad“, shledáváme, že to byl rok pro Masarykovo prezidentství dosti kritický. Agrárníci a zejména národní demokraté útočili nevybíravě na Beneše a skrze něho i na prezidenta, neboť už tenkrát Masaryk stále dával najevo, že jedině Beneš může být jeho nástupcem. Své protibenešovské postoje proklamoval i Švehla a socialisté zase byli nespokojeni svým vyřazením z vládní účasti. A tak v Masarykovi a Benešovi začalo uzrávat odhodlání, že když rozhodující straničtí předáci se nehodlají řídit zásadami, které oni považují pro chod státu za nezbytné, budou sami abdikovat, a to nejlépe přímo demonstrativně právě k desátému výročí republiky 28. října 1928.

Nu, nevíme, jak by to bylo dopadlo, nebýt toho, že jediný muž, který by mohl ve slušném vládnutí pokračovat - totiž Antonín Švehla - byl těžce nemocný, což se marně snažil na veřejnosti zakrývat. A právě tehdy před osmdesáti lety chtěl svůj dobrý zdravotní stav předvést křepkým krokem, jímž kráčel na Hrad blahopřát Masarykovi k jeho 78. narozeninám. Jenže tím si jen ublížil a od té doby se nemohl zúčastňovat práce vlády, kde ho zastupoval vůdce lidovců Jan Šrámek. Přestože právě tento muž rok před tím zřejmě rozhodl o Masarykově znovuzvolení, prezident ho neměl rád a představa, že vláda, místo v rukou Švehlových, by se takto mohla octnout v rukou klerikálů, Masaryka přiměla ke změně stanoviska a místo abdikace přednesl pak 28. října svůj známý vysoce ideový projev, v němž o nějakém jeho či Benešově odchodu nebylo nejmenšího náznaku.

Ve skutečném politickém životě toho roku zůstávají však Masarykovy myšlenky zastíněny osobními mocenskými peripetiemi, které si v ničem nezadají s tím, co můžeme sledovat dnes. Rok 1928 byl tak rokem značné národní lehkomyslnosti ignorující různá nebezpečí, která zde už pod tím povrchem doutnala - například hrozící hospodářská krize, neurovnané národnostní poměry a slabost Francie, o niž jsme opírali svoji bezpečnost. Proto by i toto opomíjené osmičkové výročí mělo být varovně připomínáno.

Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6.

Edvard Beneš
Edvard Beneš