Estébáci se neměli bodyčekovat!

Ústavní soud uznal stížnost evangelického faráře Jana Šimsy a zrušil rozhodnutí soudů všech instancí, včetně Nejvyššího, které rozhodly, že bodyčekovat estébáky je zločin. Pan Šimsa si dovolil v roce 1978 hokejovým zákrokem zasáhnout příslušníka StB, který chtěl během domovní prohlídky ukrást soukromý dopis od filozofa Jana Patočky. Uražený sražený poražený estébák nechal za bodyček Šimsu odsoudit. Napadení veřejného činitele, řekl tehdejší soud. Což tehdy byla docela běžná záležitost. Občas se za takové napadení počítal i pohled, došel-li orgán k závěru, že podívání bylo křivé. Paradoxní je, že v takových případech šlo o útok na veřejného činitele, i když tento byl tajný.

Strčit do fízla v těch starých časech znamená, že v dobách nových musíte jít až k Ústavnímu soudu, aby bylo uznáno, že jste si nemusel nechat líbit všechno. Vždyť máme přece kontinuitu práva. Když někoho zavraždil prokurátor Urválek, bylo to dle zákona, a velice složitě by se mu demokratická doba dostávala na kobylku. On přece jednal na základě tehdejších zákonů. Kdyby tenkrát někdo zastřelil darebáka Urválka, nyní by měl pořád cejch vraha a musel by ho z té šlamastyky nejspíš tahat Ústavní soud. Těžko odsoudit bolševické sadistické vyšetřovatele a dozorce, vždyť jediným svědkem mučení byl mučený a katanů bylo na místě vždy víc. Však kdyby tehdy někdo při výslechu dal svému fízlovi facku, musel by ho dnes zachraňovat Ústavní soud. A zdali by ho spasil?!

Je to taková kontinuální záležitost. Estébák byl veřejný činitel a je jím dosud. Alespoň soudci tak říkají, dokud jim to nenaruší ústavní podivíni. Před časem jsem slyšel profesora právní filozofie a sociologie Jiřího Přibáně připomenout bonmot jedné disidentky z NDR (odpusťte, její jméno jsem zapomněl): „Chtěli jsme spravedlnost a máme právní stát!“ Je to na první pohled trochu smutný povzdech. Ale pouze zdánlivě. Právní stát je skutečně nad lidskou spravedlností. Ovšem máme právo se ptát, zda je tak docela právním státem území, obývané společenstvím, které ještě stále uznává, že bodyček estébákovi, který člověku kradl soukromý dopis, byl protiprávní čin? A to přes to, že nějakého takového bodyčekujícího Šimsu z toho nakonec vyreklamuje Ústavní soud? Tento způsob kontinuity práva zdá se být poněkud nešťastným. Neboť přece, kdybychom dále parafrázovali klasiky: „Bodyček estébákovi z hlediska vyššího principu mravního není zločinem!“

Jan Šimsa
Jan Šimsa