Největší hodnotou je lidský život

V listu Osservatore Romano vyšel rozhovor s arcibiskupem Girottim, v němž tento údajně druhý nejvyšší muž Vatikánu prezentoval jakousi modernizaci sedmi hlavních hříchů. Objevují se v něm zcela novodobé nectnosti včetně obchodování s drogami a jejich užívání, znečišťování životního prostředí a dokonce i život v nadměrném bohatství. Sluší se připomenout, že původní seznam hříchů, tenkrát označený slovem "smrtelné", sepsal papež Řehoř I. už někdy kolem roku 600 a do soch je ztvárnil Matyáš Braun v Kuksu. Šlo o pýchu, závist, smilstvo, hněv, obžerství, nenávist a lenost. Jak vidno, pouze v jednom případě se tento starý seznam shoduje s klasickým Desaterem Božích přikázání. A ani jeho současná modernizace se přímo na Desatero neodvolává.

Pokud bychom ovšem z Desatera prohlásili za nejdůležitější přikázání „Nezabiješ“, pak bychom i v těch nových bodech našli leccos, co by mohlo maření lidských životů aspoň omezit. Přesto i tomuto seznamu zůstává nadřazeno přikázání „Nezabiješ“ z původního Desatera. A my se i po tisíciletích jeho existence stále znovu musíme ptát, zdali vůbec smíme ignorovat jakékoli jeho porušování. Děje se tak totiž od nepaměti a za určitých okolností, zpravidla za války, se jeho porušování toleruje s naprostou samozřejmostí. Jindy se ovšem zase přísně trestá. Třeba i tím, že se odejme život tomu, kdo úmyslně někoho o život připraví. V našem věku však lidstvo dochází k tomu, že ani za vraždy se nevynášejí rozsudky smrti. To dnes platí v celé Evropské unii, ve většině států USA a v mnoha dalších zemích. Jinde, kde trest smrti je ještě uzákoněn, se jeho výkon neprovádí a tam, kde se provádí, se často dodatečně odhalí, že šlo o omyl či dokonce justiční vraždu. 
 
O vzácnosti života a úctě k němu se vedou dlouhé debaty. Ale i náboženské kruhy, zejména křesťanské, které se tomu věnují nejvíce, neúměrně zdůrazňují nedotknutelnost lidského života hlavně v jeho okrajových fázích, tedy v otázce potratů a eutanázie. Nic proti tomu, ale přece jen je nejhodnotnější lidský život v rozvinutém stádiu, kdy svému nositeli nabízí prožití všech krás světa a vede ho i k plození nových generací. Bohužel, pod záminkou různých bojů lidé celkem bez ostychu a výčitek svědomí ono základní Boží přikázání stále porušují. Přitom je v lidské přirozenosti stát v úctě i před majestátem smrti přirozené. Tím více býváme otřeseni smrtí nepřirozenou, pokud nás ovšem neotupí nějaká válečná jatka. I normální detektivka upoutá čtenáře pouze tehdy, když se pátrá po objasnění nepřirozených smrtí a hledají se její viníci. To se pak někdy přenáší i do politiky, jak dobře víme z případů Jana Masaryka nebo J. F. Kennedyho. Je zajímavé, že právě takové politické smrti zůstávají často nedostatečně vysvětleny a čekají na své Shakespeary, kteří pak úplnou pravdu nahradí alespoň pravděpodobnou uměleckou fantazií.
 
Víme, že v těchto dnech se hodně mluví i o některých případech z našich novodobých dějin, o nichž by se tolik nemluvilo, kdyby tam hlavní roli nehrála smrt nevinných lidí. Ale jak již bylo řečeno, skutečně moderní myšlení chrání i životy lidí vinných. Není sporu o tom, že Reinhard Heydrich byl zločinec a v roce 1942 byla válka. Přesto dobře víme, že prvotním popudem k atentátu na něj nemělo být jeho prosté zabytí, ale potřeba londýnské exilové vlády zviditelnit nějak český domácí odboj. Jeho skuteční účastníci však onen atentát nejenže nevykonali, ale snažili se ze všech sil Londýnu vyslání atentátníků rozmluvit v obavách z kruté nacistické pomsty. Ta pak podle očekávání stála nesmírné množství velmi vzácných českých životů. Iniciátor celé akce prezident Beneš po válce svedl veškerou odpovědnost za ty ztráty na muže, který z jeho příkazu atentát zorganizoval-tedy na generála Františka Moravce. A i tento zajisté drsný muž ve svých pamětech popisuje všechnu hrůzu, kterou při setkání s pozůstalými po obětech heydrichiády prožíval. 
 
 Nelze jinak, než všude tam, kde je ve hře lidský život, přistupovat k jakémukoli rozhodnutí s maximální pokorou a s vědomím, že jde o nejvzácnější hodnotu, s níž není radno hazardovat. Takové obezřetnosti je třeba vždy, i když se zabití někdy může jevit jako ta nejsprávnější cesta k nějakému zdánlivě vznešenému cíli. Když se pak ukáže ošidnost takového cíle, je pozdě, neboť zmařený život se už nedá ničím nahradit.  

Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6. 

Bible
Bible
Více fotek
  • Bible autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/30/2943.jpg
  • Edvard Beneš zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/98/9705.jpg