Vzpomeňte si na Mnichov

"Nedělejte to, nebylo by to od vás hezké," řekl před časem v kosovské Gračanici srbský ministr Velimir Ilić, když se ho ptali, co říká na český úmysl uznat Kosovo. "My bychom vám to taky neudělali," dodal. Vzápětí si vzal slovo funkcionář Demokratické strany Srbska a poukázal na Mnichov. Podle něj není možné státu, který je členem OSN, násilně brát kus teritoria, když s tím sám nesouhlasí. Mnichovskou dohodou se oháněl i premiér Vojislav Koštunica a nedávno i místopředseda dosluhující vlády Božidar Djelić: "Až budete uznávat Kosovo, vzpomeňte si na Mnichov." Stalo se. Česko samostatné Kosovo uznalo. Jsme 42. státem v pořadí, který se k tomu odhodlal. 

Většina Srbů v Kosovu nikdy nebyla a ani se tam neplánuje podívat. Přesto je společnost napříč politickým spektrem skoro jednotná v názoru: Kosovo nedáme. Toto téma se dá velmi snadno nadhodit v každé bělehradské kavárně. Odmítavý postoj k nezávislosti teď už bývalé provincie každý zdůvodňuje jinak. Mnozí považují Albánce za méněcenný národ a právo na stát jim upírají. Často je slyšet názor, že jeden albánský stát už existuje, tak na co by se vytvářel druhý. Pro mnohé Srby je Kosovo památným místem kvůli náboženskému a kulturnímu dědictví. Velmi silný je také mýtus bitvy na Kosově poli z roku 1389. 

Nejčastější argument je, že samostatné Kosovo je z pohledu mezinárodního práva nelegální projekt. Podle poslední jugoslávské ústavy měly právo na samostatnost jednotlivé republiky, které tehdejší federaci tvořily. Poslední, která se od Bělehradu odtrhla, byla Černá Hora. Za asistence Evropské unie tam uspořádali referendum, v němž se víc jak 55 procent občanů vyslovilo pro vyhlášení samostatného státu. V Bělehradě z toho tehdy nikdo nadšen nebyl, ale politici i veřejnost brali černohorské rozhodnutí celkem laxně. Tehdejší srbský ministr zahraničí dokonce řekl, že by srbské velvyslanectví v Černé Hoře mohlo mít kancelář na stejném místě jako za éry monarchie. 

Za asistence Evropské unie nezávislost vyhlásili i kosovští Albánci. Tentokrát se referendum nekonalo. Vyhlášení republiky jednomyslně odhlasoval parlament. Albánci mají webové stránky, na kterých děkují každé zemi, která Kosovo uznala. Doména je nazvána trefně.  Díků se České republice dostalo hned, jak přišla zpráva z Teplic, že Praha s Prištinou naváže diplomatické vztahy. Na rozdíl od Černé Hory, která je členem OSN a dalších mezinárodních organizací, je přidruženou zemí Evropské unie a má přístup do mezinárodních finančních institucí, si Kosovo bude muset své místo pod sluncem tvrdě vybojovat. Tímto dvoumilionovým teritoriem totiž vládnou celkem čtyři administrativy: instituce Republiky Kosovo, mezinárodní správa OSN, úřady Srbska a nově ustavená mise Evropské unie, která nese název Eulex. Takže není tak úplně jednoznačné, kdo vlastně v Kosovu v budoucnu bude vládnout. 

Mise Evropské unie šla ruku v ruce s vyhlášením kosovské nezávislosti. Rozdíl je v tom, že Kosovo bylo za dob Jugoslávie pouze autonomní oblastí a na samostatnost ústavou dané právo nemělo. Jeho uznání je proto potřeba brát jako chirurgický řez. Spojené státy a mnohé členské země se svůj záměr rozhodly protlačit i přes nesouhlas Bělehradu a některých důležitých hráčů na mezinárodně politické scéně. Seznam států, které Kosovo uznat nechtějí, je docela dlouhý. Je navíc otázkou, jestli Priština někdy dostane židli v Organizaci spojených národů. Členství v OSN je navíc podmínkou pro vstup do mnoha dalších mezinárodních organizací. 

Plán je takový, že kosovská vláda si s Evropskou unií má rozdělit suverenitu nad nově vyhlášeným státem. Termín, do kdy by se to mělo stihnout, je 15. červen. Úředníci evropské mise už teď přiznávají, že to není reálné. Navíc Srbsko uspořádalo komunální volby a jejich výsledky bude chtít uplatnit i na severu Kosova, kde žijí hlavně Srbové. Tomu se Albánci brání. Teprve čas ukáže, kdo bude v Kosovu o čem rozhodovat. Proto je potřeba si ze všeho nejdříve uvědomit, co Česká republika vlastně uznává. Kosovo zatím rozhodně není státem v pravém slova smyslu.

Premiér Mirek Topolánek chtěl uznáním Kosova podtrhnout snahu vlády přispět ke stabilitě západního Balkánu. Kvůli kosovské nezávislosti už hořely dva hraniční přechody, Srbové okupovali soud, přerušili železniční spojení a začali opouštět kosovskou policii. Nedlouho poté v sousední Makedonii Albánci opustili vládu, která záhy padla. 

Makedonie leží na jih od Kosova a ze třetiny jí obývají Albánci. Smír mezi Makedonci a Albánci zaručují Ochridské dohody, které byly uzavřeny v roce 2001 po sérii incidentů. Nabízí se však otázka, proč by Albánci nemohli vyhlásit další svou republiku, tentokrát na území Makedonie? Rozprostírala by se podél hranic s Albánií a Kosovem a možná by se jmenovala Republika Ilirida. Takový záměr už Albánci jednou měli. Je patrné, že proces rozpadu Jugoslávie ještě není u konce. Stálo by za uvážení, jakými prostředky by se dal zastavit.



Srbský voják u kosovské hranice
Srbský voják u kosovské hranice
Více fotek
  • Srbský voják u kosovské hranice autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/32/3187.jpg
  • Demonstrace kosovských Albánců autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/32/3188.jpg
  • Demonstrace v Bělehradu autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/95/9407.jpg