Odpusťte, mýlil jsem se!

Už několikrát jsem kritizoval naši vládu, že okolnosti případného umístění amerického radaru na našem území vysvětluje ledabyle, nedbale, ba arogantně. Že uhýbá před veřejnou diskusí. Dokonce že trochu ignoruje veřejné mínění, které je, pravda, podle Karla Čapka „ještě horší, nesmyslnější, chatrnější a neslušnější než mínění vlastní“, ovšem v kontextu politiky je přece jenom ne zcela přehlédnutelné. Byť mám v ohledu radaru utvořený postoj, přidržoval jsem se vždy starého dobrého Voltairova: „Nikdy nebudu souhlasit s vaším názorem, ale do smrti budu hájit vaše právo, abyste jej mohl vyslovit!“ Možná to uštěpačný intelektuálský rebel řekl malinko jinak, ale smysl, myslím, sedí.

Nyní ovšem: stal jsem se přímým svědkem diskuse, kterou statečný Václav Moravec a jeho tým uspořádali ve vesnici Borovno v brdském předhůří. Hosty byli zástupci vládní koalice i představitelé opozice. Není třeba je tu jmenovat, fungovali tak, jak jsme zvyklí, tedy jak je očekávatelné. Hráli podle svých rolí, soudit je pro to či alespoň něco jim podsouvat bylo by zpozdilé.

Zajímavější ovšem bylo publikum, které zasedlo v tradičním „kulturáku“. V něm byli převážně občané, kteří s radarem na našem území bytostně nesouhlasí. A na základě jejich reakcí jsem pochopil, že debata, po níž jsem (a samozřejmě nejen já, ale i mnozí významnější a moudřejší) tak dlouho volal, je neuskutečnitelná, protože nesmyslná, dokonce nemožná. Obecenstvo nemělo zájem poslouchat argumenty protivné strany. Z jeho chování dalo se vycítit, že by nejraději zrušilo onu druhou polovinu Voltairova bonmotu a zastáncům radaru ucpalo ústa (hubu). Názor byl hotov. Argumenty druhých nebudeme poslouchat a jenom se předhánějme, kdo obviní debatního protivníka ze lži drsnějším a efektnějším způsobem. Zcela upřímně: kdybych patřil mezi osobnostně a duchovně silnější bojovníky proti americkému zařízení v Brdech, hluboce bych se styděl. Takto jsem to měl ulehčené, byl jsem pouze rád, že mezi partu „antiradaristů“ nepatřím.

Žádat, aby mi někdo něco vysvětloval a při tom být od začátku utvrzen v tom, že jeho vysvětlení nepřijmu, ba že o něm ani nebudu přemýšlet, je nekorektní, ba sprosté. Nemusím potom chodit do veřejných debat, ale pouze rovnou pořádat demonstrace a stavět barikády. Případně chystat proces se „zrádci národa“, jak ostatně někteří zúčastnění naznačili.

Je to jako pustit se se zarputilým fanouškem fotbalového klubu do debaty, zda gól, který připravil jeho miláčky o titul, padl z ofsajdu či ne. Marné je promítat záznamy a dobírat se pomalu pravdy. Zbytečné debatovat s pomezním sudím, proč vlastně mával. Vyptávat se střelce i obránců. Rowdies s krvavýma očima nic z toho nevnímají. Oni nechtějí vědět, jak to s tím postavením mimo hru doopravdy bylo. Dokonce je ani neláká možnost, že závěr složité diskuse a dokazování dovede problém k závěru, který by možná i podpořil jejich názor. Oni žádnou debatu nepřijímají a nepotřebují. Jim je jasno. A kdo to s nimi nesdílí, je nepřítel. A řekněme to dle jejich gusta: je to svině. Jak jsem pochopil z chování některých „diskutérů“ v Borovně, svině nepřítel, který si zaslouží vyloučit navždy z našich řad.

Proto bych se rád omluvil za všechna svoje minulá volání po otevřené a všeobecné diskusi o radaru na našem území. Byla naivní, ba zpozdilá. Není totiž důležité, kolik lidí si ten radar nepřeje, podstatné je, kolik odmítá diskusi o něm a chce slyšet jenom svoje pravdy. Jiné názory pokládá na ohrožení demokracie. Přičemž nevnímá, že demokracie je diskuse, alespoň to říkal často dovolávaný Masaryk. Ovšem tahle slova platí, jenom když se to hodí. Nesedí-li nám, nebudeme ty druhé nepohodlné věty poslouchat. Věru smutný konec diskuse.


Vicepremiér pro evropské záležitosti
Vicepremiér pro evropské záležitosti