Transformace české ekonomiky z centrálně plánované na tržní vyžadovala celou sadu speciálních zákonů a speciálních institucí. Všechny byly jednoúčelové a na jedno použití. Doufejme, že už nikdy nebudeme potřebovat zákon o malé privatizaci, zákon o velké privatizaci, restituční zákony, zákon o transformaci družstev nebo třeba zákon zmocňující ministerstvo privatizace k vydání závazné osnovy pro vypracování privatizačního projektu. Také některé obecné a trvale platné zákony, jako je např. zákon o cenných papírech, musely být nahrazeny, protože obsahovaly řadu „mrtvých“ ustanovení, jejichž jednorázová použitelnost odumřela se splněním transformačního úkolu.
Konsolidační agentura končí
Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci už bylo zrušeno před delší dobou, nedávno byl zrušen Fond národního majetku. Zrušena bude i Konsolidační agentura. Konsolidační agentura je potomkem Konsolidační banky, která byla založena brzy počátkem 90. let. Její pozdější přejmenování na Konsolidační agenturu bylo nutné, protože název „banka” je přísně střeženým slovem, které si do svého pojmenování nesmí dát kdekdo. Aby se nějaká instituce mohla nazývat bankou, musí mít celou řadu zákonem stanovených znaků a podléhat dozoru České národní banky.
Založení Konsolidační banky bylo vedeno jednoduchou a ekonomicky rozumnou úvahou. Banky za socialismu nebyly pravými bankami v tom smyslu, že by samy a na své vlastní riziko rozhodovaly o umístění svých zdrojů, tj. o tom, komu dají úvěr a komu ne. O poskytnutí úvěru se rozhodovalo na Státní plánovací komisi, peníze hrály „druhé housle”. České banky se pak v roce 1990 ocitly v nové situaci. Státní plánovací komise byla zrušena a s ní i celé centrální plánování. Ze socialistických bank se tím sice staly rázem řádné banky, ale krutě zatížené dědictvím centrálního plánování. Jejich bilance byly na straně aktiv plné nesmyslných úvěrů nadekretovaných v minulosti socialistickými plánovači. Jen jejich malá část měla jakousi naději na to, že budou někdy splaceny. Mnohé z nich byly poskytnuty podle pošetilých představ komunistických vládců o budování světového tábora socialismu.
Sovětský svaz zanikl a s ním i Rada vzájemné hospodářské pomoci jako nástroj jeho imperiálních cílů. Českým bankám zbyly po tom všem úvěry s téměř nulovou šancí na splacení. Konsolidační banka byla založena proto, aby na sebe převedla všechny tyto špatné úvěry z doby socialismu a umožnila tak českým bankám začít normálně dýchat a fungovat bez koule na nohou. Kapitál, který kryl ony špatné úvěry, dodal Konsolidační bance Fond národního majetku. Pocházel z prodejů státního majetku, ať už domácím, nebo zahraničním subjektům. Odpovídalo to koncepci, že se výnosy z privatizace použijí na likvidaci starých dluhů v tom nejširším slova smyslu, včetně dluhů vůči životnímu prostředí.
Dobrá myšlenka založit Konsolidační banku však v sobě měla, jak to často bývá, čertovo kopýtko. Konsolidační banka se postupem času stávala neodolatelným svodem k tomu, aby do ní banky převedly nejen staré, špatně poskytnuté úvěry z doby socialismu, ale začaly do ní převádět také nové špatně poskytnuté úvěry, které už neměly s dobou socialistického centrálního plánování nic společného. S prvním mizerně poskytnutým úvěrem z doby tržního hospodářství převedeným na Konsolidační banku tak začala růst její národohospodářsky škodlivá úloha. Škodlivost takto fungující instituce je dána tím, co je v ekonomické teorii známé jako morální hazard. Je to jednání někoho, kdo kalkuluje s tím, že neponese náklady svého jednání, že dostane příležitost přenést tyto náklady na někoho jiného. Je to jednání hazardního hráče, který bez zábran vsadí do rulety všechny svoje peníze, protože může počítat s tím, že když vsazené číslo nevyjde, někdo mu peníze vrátí nebo dá nové.
Škodlivost instituce, která do chování bank zabudovává morální hazard, je zcela zásadní. Jestli si soubor klíčových tržních institucí, jakými jsou právě banky, postupně zvyká na drogu morálního hazardu, pak je to vskutku na pováženou a už dávno minul nejvyšší čas s tím rázně skoncovat. Morální hazard bank způsobil promrhání obrovských částek peněz, které pak samozřejmě někde musejí chybět. Třeba ve vědě, školství nebo při budování dálniční sítě.
Morální hazard bank navyklých na to, že si důsledky svých špatně, lajdácky nebo korupčně poskytnutých úvěrů nemusejí ”sníst” samy, je samozřejmě tím primárním negativním důsledkem opuštění zakladatelské myšlenky Konsolidační banky a její extenze do poměrů, které již měly být normální.
Jako asi každá primární závada, i tato měla své sekundární zlé sestry. Pohledávky bank, resp. špatně poskytnuté úvěry, převedené na Konsolidační banku (Konsolidační agenturu), se pak prodávaly zhruba za 30 až 10 % původní ceny. Sekundární zlou sestrou té primární pak bylo, že dlužník banky, která usoudila, že je nedobytný a proto jeho dluh převedla na Konsolidační banku, dostal příležitost koupit si svůj vlastní dluh za desetinu dlužné částky. Stát za něj tedy 90 % dluhu velkoryse zaplatil sám. Který dlužník měl takovéto štěstí a jak velké to štěstí bylo, to samozřejmě záleželo na známostech ve vedení Konsolidační banky (agentury), blahovůli poslanců, kteří byli v dozorčí radě nebo představenstvu a ochotě dlužníka odvádět desátky. Už aby byla Konsolidační agentura zrušena, nejvyšší čas k tomu už dávno minul.