Našla by se i jiná témata, ale nebyla by radostná. Jako třeba myšlenka amerického republikánského kandidáta na prezidentský úřad, Johna Mc Caina, zřídit vedle Spojených národů ještě jinou organizaci, Ligu Demokratických národů (Die Presse 31. 6. 2008 a jiná periodika). Zasahovala by tam, kde by Spojené národy selhávaly (nejhůř selhaly, podle současného amerického prezidenta, při schvalování irácké války). Jenomže mně už nejeden čtenář tohoto blogu pokáral za tendenci k pochmurným vizím budoucnosti. Tak raději o tomto tématu ne. Mohu nabídnout i skutečnou "success story" (= příběh jednoho úspěchu).
Svět podle Zdeňka Velíška (112)
Evropská centrální banka slaví desáté narozeniny
To, že ECB funguje už deset let, je pro mne důkazem, že Evropská unie má pevné, dostatečně dobře promyšlené základy. Má tedy také dostatečně reálnou perspektivu vydržet a dál se prosazovat v globálním soupeření světových gigantů. Patří už k nim. A to přesto, že je od počátku originálním a riskantním pokusem o vybudování struktury, jaká nemá obdoby nikde ve světě.
Evropská centrální banka je na vládách členských zemí EU a na politických orgánech EU nezávislá finanční instituce, zřízená proto, aby nesla zodpovědnost za stabilitu eura. A této zodpovědnosti se zatím ECB zhostila naprosto výsostně. Přitom pracuje jako jediná banka na světě v podmínkách, kdy je měna, kterou spravuje, platidlem patnácti různorodých ekonomických formací fungujících s různou a v čase proměnlivou úspěšností v patnácti zemích se samostatnými vládami, z nichž každá má vlastní rozpočet a ve svých ekonomikách se řídí vlastními národními zájmy. A některé dokonce ani příliš nerespektují pravidla, která se zavázaly dodržovat podpisem Paktu stability a růstu.
Podle těch, kdo Evropské centrální bance a euru předpovídali velmi brzký krach - neboť nevěřili, že za podmínek, které jsem právě velmi stručně popsal, by mohla fungovat nějaká centrální banka a nějaká jednotná měna (a byli mezi nimi i uznávaní ekonomové, kteří si dodnes zakládají na své odborné reputaci), je těch deset let ECB a eura zřejmě zázrak. Jestli to je zázrak, tak tím lépe pro Evropu! Ovšem ono je to spíš vítězství inteligence a odborné fundovanosti ve službách odvážné, ba velmi riskantní, ale progresivní myšlenky.
Bezporuchové fungování ECB ve složitých podmínkách měnové a politické množiny, kterou představuje jednak samotná eurozóna, jednak její širší rámec, Evropská unie, dokazuje ještě jinou věc. Ta je sice důležitá asi jen pro mne, ale je rozhodně zajímavá pro každého, kdo se snaží hodnotit EU, uhádnout její další šance a pochopit, čím vlastně je.
To, že euro, měna tak nesourodého a nejednotného společenství národních ekonomik, vydrželo a osvědčilo se, že ho ECB „uhlídala“ proti vnějším i vnitřním tlakům a že z hodnoty 85 amerických centů ho dostala až na - už i trochu příliš vysoký - kurz 1:1,35 amerického dolaru, je pro mě jedním z přesvědčivých důkazů toho, že americký ekonom Jeremy Rifkin má pravdu, když Evropskou unii označuje za originální a perspektivní model nadnárodní (národ ve smyslu „nation“) struktury, kterému říká síťový a označuje ho za model budoucnosti. Podle Rifkina žijeme v epoše sítí, počínaje internetem a konče třeba globálními pokusy o úpravu světového obchodu, tedy WTO, civilního využití jaderné energie (MAAE), vojenského peacekeepingu (NATO) a ovšem OSN. Přitom ale ten síťový model, který funguje v Evropě, je jeden z mála, které vzbuzují spíš obecné uznání než kritiku.
Je co oslavovat?
V zemích, jejichž finanční stabilita se opírá o fakt, že jsou členy eurozóny, rozhodně ano. Jsou součástí velmi pevné hospodářské a měnové unie, uvnitř které, jak se právě v těchto dnech konstatuje, ani současná světová finanční krize nezastavila růst. Včerejší Financial Times (2. 6. 2008) v článku nadepsaném „Eurozóna nabírá v ekonomických bouřích na síle“, konstatuje, že MMF den předtím uznal, že „růst v eurozóně se ukázal jako nečekaně vervní navzdory globálním ekonomickým bouřím, takže letos na konci roku bude MMF nucen silně zkorigovat směrem nahoru svou prognózu průměrného růstu zemí této struktury“. Současné otřesy mezinárodního finančního trhu byly zkouškou, v níž Evropská banka ukázala, že je dobrým „tlumičem nárazů“. K tomu ovšem ještě pro pořádek rychle ocituji slova, kterými jeden z předáků MMF připomněl, že to ještě neznamená, že by ECB byla neproniknutelným štítem, za kterým je eurozóna spolehlivě schovaná před všemi dalšími finančními bouřemi.
Momentálně je ECB a s ní Evropská unie vystavena hned dvěma bezprecedentním rizikům: následkům americké krize hypotéčních úvěrů a šokovému růstu cen surovin (nejen fosilních paliv, ale i potravinových surovin). Eurozóna se neubránila rekordní inflaci (3,6 %), zato se úspěšně brání, když na ni nervózní státníci zemí eurozóny (nejvíc francouzský prezident) naléhají, aby nebyla tak ortodoxní a nepružná, když jejich národní ekonomiky tak naléhavě potřebují finanční úlevy.
ECB (a s ní euro, a koneckonců i národní ekonomiky eurozóny už ustály jiné krize podobné té současné: v r. 1999 zhroucení asijských finančních trhů a jeho globální následky; otřes, který v globálním měřítku vyvolalo v ekonomikách 11. září; a vleklé potíže, které působí slabý dolar a neúnosně stoupající cena ropy. I během těchto krizí stoupala důvěryhodnost eura a evropská měna se pozvolna stávala spolehlivější referenční měnou než současný dolar. Za deset let získala ECB respekt ve světě. Respekt vůči sobě i vůči euru a ekonomikám členských zemí EU. V roce 2002 představovalo euro 14 % světových měnových rezerv. Dolar měl zřetelnou převahu. Na začátku r. 2008 je podíl eura na světových měnových rezervách už 27 % a evropská měna se těší větší důvěře než dolar.
Uvnitř EU, zejména v zemích eurozóny, prosperita za dosavadních deset let existence evropské měnové unie a ECB neklesala. Naopak, vzniklo tu (do konce r. 2007) téměř 16 milionů nových pracovních příležitostí. Což je třikrát víc než za stejné období před vznikem ECB a o milion víc než za stejnou dobu v USA.