Když média vytvářejí symbolické obrazy

Jedině ČTK a Hospodářské noviny si všimly rozhodnutí pařížského odvolacího soudu, který nedávno zamítl žalobu francouzské veřejnoprávní televize France 2 proti jistému Philippu Karsentymu. Ten se údajně provinil tím, že označil televizní záběry vysílané z nepokojů v Gaze před osmi lety za nahraný podvod. Konkrétně šlo o záběr, na němž kameraman 30. září 2000 zachytil smrt dvanáctiletého Muhammada Dúry. Byl to záběr, který se později stal symbolem druhé palestinské intifády.

Soud přiznal Karsentymu právo zpochybnit autentičnost této televizní reportáže. „Četka“ o rozsudku napsala: „Jakkoli absolutní potvrzení 'nahranosti' záznamu Karsenty poskytnout nemohl, rozhodl soud, že shromáždil 'množství logických důkazů' a 'v dobré víře využil svého práva na kritiku'. Soud navíc zjistil, že Talál abú Rahma, palestinský kameraman France-2, který jako jediný scénu zaznamenal a byl klíčovým svědkem televizní sítě v tomto případu, nemůže být považován za 'naprosto důvěryhodného'.“ Zda je informace ČTK přesná, lze ověřit v originále rozsudku.

Phillipe Karsenty je jedním z přispěvatelů webové stránky (druhý náčrt). Její název vychází ze sloganu „Žurnalistika je prvním náčrtem historie“, ke kterému dodává: „Potřebujeme ještě druhý pohled a možná také druhé, zralé uvážení.“ Stránka nezastírá, že její autoři stojí na straně Izraele, obrazové informace o blízkovýchodní krizi označují za produkt „Pallywoodu“, jenž zásobuje západní média dramaticky nahranými scénami. Nicméně kritika médií zde vyslovená nepostrádá některá opodstatnění z hlediska širších problémů žurnalistické etiky.

Na základě hrubě natočeného materiálu, který France 2 musela pro soudní líčení uvolnit, webová stránka seconddraft.org celý případ Muhammada Dúry zrekapitulovala ve čtrnáctiminutovém videu, které je k dispozici na YouTube. Nehodlám dělat arbitra argumentům tohoto příspěvku, z nichž některé jsou až příliš účelové a jednostranně zaměřené proti palestinskému kameramanovi. Nicméně příspěvek stojí za zhlédnutí, stejně jako hrubý materiál, který kameraman natočil díl 1díl 2

Z uvedených osmnácti minut (některé informace tvrdí, že France neuvolnila vše, a že původní stopáž byla 27 minut) se vysílalo 55 sekund. Každý čtenář a každý divák se tak může na vlastní oči přesvědčit, že z toho, co se odehrálo u jednoho izraelského stanoviště v Gaze, se k divákům dostala jen malá část, možná ta nejdramatičtější, ale zcela určitě ne ta, která by poskytla situační přehled o tom, co se tady všechno seběhlo, počínaje útoky palestinských militantů proti vojenskému stanovišti a následnou přestřelkou, do které se zapojily obě strany.

A tak došlo k tomu, že jeden okrajový incident, o jehož pravdivém průběhu chybějí nezvratné důkazy (dodnes není jasné, zda chlapce zabila izraelská či palestinská kulka) se stal symbolem širších událostí a také nástrojem emotivní mediální manipulace. Otázkou je: dá se s tím něco dělat? Přiznám se, že v tomto ohledu jsem poněkud skeptický. Některé mediální obrazy historie se zkrátka vymknou kontrole a žijí si svým vlastním životem bez ohledu na původní sepětí s realitou nebo na původní záměr jejich autorů.

Klasickým příkladem může být například napalmem popálená vietnamská holčička Kim Phuc, jejíž fotografii si v roce 1972 přivlastnilo hnutí proti válce ve Vietnamu. Také tady šlo o okrajový incident, u něhož náhodou byli novináři s filmovou kamerou i s fotoaparáty. Některá svědectví uvádějí, že šlo o nešťastnou náhodu, protože pilot se s napalmem netrefil tam, kam měl, tj. na předpokládaná stanoviště Vietkongu, a zasáhl skupinu zvědavých dětí. Navíc ten pilot nebyl Američan, ale jihovietnamský voják. Přesto se fotka předváděla jako důkaz amerických zločinů proti civilnímu obyvatelstvu.

Palestinci prchají z Gazy
Palestinci prchají z Gazy
Více fotek
  • Palestinci prchají z Gazy autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/66/6511.jpg
  • Oběť útoku autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/74/7387.jpg