Neskáču, ale jsem Čech

Televizní přenos našeho úvodního utkání na letošním fotbalovém Euru mě donutil zamyslet se nad svým češstvím. Byl jsem chvíli docela na vážkách, ale snad jsem tyto pochybnosti zdárně překonal, i když je to asi můj soukromý pocit, se kterým by mnozí pohrdlivě nesouhlasili.

Nemá cenu se příliš vracet k předvedené hře našich reprezentantů. Ano, výsledek se započítává, jsou to nejen 3 body do tabulky a posílená naděje na postup, ale také přes 1 milion eur na prémiích. Určitě je třeba ocenit dobře organizovanou obranu, poděkovat za obrovský kus štěstí, které při nás stálo při švýcarském tlaku a gólových příležitostech, takřka 100% efektivnost při střelbě, kdy  vlastně z jediné rány na branku se míč dostal až do sítě. Svěrkošovo řešení i provedení vzniklé šance bylo v pravdě excelentní (ale o tom psali na jiných místech poučenější „sporťáci“). Opravdu mě nemile zaskočil komentátor přenosu, který z velice lidového bojového pokřiku „kdo neskáče, není Čech“, učinil leitmotiv celého svého sdělení. Dokážu pochopit, že tento pokřik mohl vzniknout v davu nadšených diváků, jejichž okamžik štěstí a hrdosti byl podpořen i nějakým tím kalíškem, často v množství větším než malém… Ale přejmout toto hulákání jako základ svého komentátorského projevu, to mě hrubě znepokojilo. Z několika důvodů:

Vzpomínal jsem na svého trenéra vodního póla, který nám před zápasy zdůrazňoval, že skutečnými vítězi se můžeme stát jen když 1. porazíme soupeře, 2. získáme si na svou stranu rozhodčího korektním vystupováním, 3. nadchneme diváky. Z výše uvedeného - a jinde probíraného a mnohými na vlastní oči viděného - česká reprezentace uspěla jen v tom 1. bodě. Někdy není pro nás nejpodstatnější jen ta výhra, což vyjádřil, snad trochu příliš přejně, i spisovatel Ota Pavel: že se u nás  neoceňují jen ti první, ale diváci jsou ochotni čekat i na toho posledního závodníka a odměnit jej potleskem.

Léta jsem bydlel v blízkosti magistrály v sousedství Václavského náměstí, po které po vítězných zápasech naší hokejové i fotbalové reprezentace projížděly značnou část noci desítky troubících aut se řvoucími posádkami… Zcela nevlastenecky jsem si přával, abychom finálová utkání prohráli a byl jakž takž zachován noční klid.

Zmíněný slogan je, tak jako všechny pokusy něco ve zkratce vystihnout a popsat, velice zavádějící.  K definici „správného Čecha“ rozhodně nevede. Vybavila se mi historka z antiky, kdy jakýsi myslitel se usiloval  charakterizovat, co je člověk - a prohlásil, že je to dvounohý tvor, který vydává zvuky a je bez peří. Jeho výrok zesměšnil oponent, který na scénu uvedl oškubaného kohouta. Ten splňoval všechny znaky - ale člověk to nebyl!

„Kdo neskáče, není Čech“ automaticky diskvalifikuje nejen ty, kteří jsou třeba upoutáni na invalidní vozík, ale domyšleno ad absurdum, pak náš reprezentační brankář Petr Čech, který nějakou situaci vyřeší vhodným vyběhnutím ke zmenšení střeleckého úhlu, místo aby skočil efektivní robinsonádu po míči, zůstává sice dále Petrem, ale už nikoliv Čechem, byť by udržel čisté konto…

I když je fotbal náš nejpopulárnější sport, neměli bychom přehlížet, že množství lidí má své jiné zájmy, koníčky, priority. A vůbec, mám ve velkém despektu všechny, kdo nějak přebujele zdůrazňuje své vlastenectví. „Nic než národ“ je heslo těch, příslušníkem jejichž národa bych opravdu ze srdce být nechtěl.

Přiznávám se ke svému zbabělému postoji, v němž mě podporovalo netečné mlčení naplněné pražské tramvaje č. 9, kde jakýsi „vlastenec“ hrubě vytáhl ze sedadla mladého Vietnamce a se slovy, že „on je tady doma a má proto právo sedět“ zabral jeho místo. Věřím, že tento člověk dokáže po vítězství českého týmu skákat 2 metry vysoko, ale Čech to pro mě není.

Úvahy o tom, jak je to s mým češstvím, se nemohly vyhnout shovívavě kritickému pohledu na naší současnou politickou i soudní sféru (ale jistě by se tam daly zařadit i mnohé jiné - např. nekulturní protesty podnikatelů - nepodnikatelů v kultuře aj.). Pospíchám s ujištěním, že změnu k lepšímu vůbec nečekám od těch, kteří jsou nyní v opozici a nejsou tedy tak nápadní. Proto si však o nich iluze nedělejme. Kéž by nás někdo mile překvapil a něco opravdu potěšilo a naplnilo hrdostí, že patřím právě sem! Přesto se bráním tomu, abych nějak paušálně odsuzoval. Byl jsem vděčný, že se např. naše zahraniční politika přece jen odlišovala v dobrém od mnohých jiných států např. v postoji k Izraeli a ke kubánským disidentům.

Nemůžu si pomoci, ale oporu pro své češství musím  spíše hledat  v minulosti. Jsem vděčný za duchovní hodnoty, kterými se náš národ často řídil. Velice si cením literárního, výtvarného i duchovního díla mnohých Čechů, kteří jaksi otevřeli naše smysly pro vnímání věcí krásných a ušlechtilých.

Neskáču, ale jsem Čech. Ale dá to, milí i nemilí spoluobčané, někdy pořádnou fušku!

Fanoušci
Fanoušci
Více fotek
  • Fanoušci autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/3/257/25649.jpg
  • Petr Čech autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/3/253/25284.jpg