O vírách a pověrách

Jako obvykle, když pátek připadne na třináctého, jsem i dnes po celý den masmediálně varován, abych si dal pozor na různé úklady života. A když ten dnešek šťastně přežiji, už abych se třásl a myslel na červenec, kdy se pátek třináctého bude opakovat.

Řeknete pověra. Ale pověra pěkně zakořeněná, tentokrát dokonce pouhý týden po velikonocích, kdy jsme po celé dny a noci poslouchali řeči o víře jako protikladu pověry. V telefonické anketě Českého rozhlasu 6 valná většina účastníků horovala pro to, aby ve jménu této víry se Velký pátek stal státním svátkem. Přišlo mi to trochu divné, a tak jsem celou Bílou sobotu slovo od slova pročítal poslední kapitoly všech čtyř evangelií, které se Velkého pátku a dalších dnů týkají. Vnímal jsem ty čtyři texty spíše faktograficky – tedy jako jakési reportáže - a vřele bych takové podrobné studium doporučoval lidem křesťansky věřícím i nevěřícím.

Mám na mysli nejen otázku, jak by se bylo křesťanství vyvíjelo, kdyby se byl Pilát Pontský nedal ukřičet zfanatizovaným davem a nezměnil své třikrát vyslovené přesvědčení – podle Lukáše dokonce potvrzené i galilejským králem Herodesem právě přítomným v Jeruzalémě – že na Ježíšovi žádné viny neshledává. Ale velmi bych rovněž doporučil pozornosti čtenářů člověka bohatého jménem Josef z Arimatie, což podle Marka byla počestná osoba úřadná a podle Jana tajný Ježíšův učedník. Tento muž šel po ukřižování požádat Piláta o vydání těla Ježíšova. Podle Markova evangelia, tady cituji, "Pilát podivil se, již-li by umřel”, což vyznívá tak jako by bylo Pilátovi připadalo, že smrt nastala nezvykle rychle. Pak ale, když to potvrdil jistý centurion, Pilát Josefovi z Arimatie tělo vydal a on je pochoval v hrobě ve skále vytesaném, kde – podle Lukáše a Jana – ještě nikdy žádný nebyl pochován. Až potud jde ve všech evangeliích o poměrně strohý popis událostí onoho pátku a teprve následující sobotu a neděli se události začínají mísit s legendami a onou hlubokou vírou, jejímž dvoutisíciletým dědictvím jsou i ony mohutné vatikánské obřady, jak je minulou neděli přenášela i naše televize.

A právě při tom jsem si vzpomněl na svou návštěvu Říma o jedné letní neděli roku 1988. Ráno jsem si prohlédl nádherné umělecké sbírky v prostorách Vatikánu a užasl jsem nad tím, k jakým metám dovedla křesťanská víra talenty malířů a sochařů v různých historických obdobích. Pak jsem usedl v lavici svatopetrské katedrály a získal zde další úchvatný zážitek. Papež Jan Pavel II. seděl vpředu pod baldachýnem, ale mši nesloužil, protože tu neděli se tam nekonala bohoslužba římsko-katolická, ale ukrajinsko-katolická. Při ní se téměř nemluvilo, ale zato hodně zpívalo, a ten hudebně zcela perfektní zpěv zde zněl opravdu nebesky. Vycházel jsem z vatikánského prostoru uchvácen opět nejvíce těmi projevy lidského ducha dosahujícími velikosti až nadlidské.

Měl jsem tenkrát před sebou ještě celou polovinu té neděle, ale nebyl jsem už schopen ničeho více, než dojít na pověstné Forum Romanum a tam celý zbytek dne odpočívat. A přemýšlet. Nade mnou se tyčily zbytky vysokých antických sloupů, vpravo ode mne slavné Colloseum. A tu jsem si uvědomil, že v Římě žili kultivovaní lidé už před křesťany, a ti nevěřili ani v židovského Hospodina ani v křesťanského Ježíše, ale v bohů mnoho. Tázal jsem se tedy sám sebe: Byla to z dnešního hlediska víra stejně hodnotná a hluboká, za jakou je dnes považováno křesťanství, anebo byla víra starých Římanů v různé ty modifikované řecké mýty spíše pověrou?

Jenže ona i antika se honosí svým uměním, filosofií a vědami nejen přírodními, ale třeba i dodnes respektovaným římským právem. Lidský duch se projevuje vždy a za všech okolností – ba také za všech politických režimů a náboženských systémů. Prostě proto, že lidský mozek je jedním z nemnoha skutečných zázraků, schopný kromě pudových reakcí daných všem živým tvorům také chápání světa, logického myšlení a vytváření umělecké krásy. Myslím, že právě toto je vrchol zázraku zvaného život.

A právě my jsme se nyní snad poprvé ve známé historii naší civilizace octli v situaci, kdy nám elita lidských mozků sděluje, že náš pozemský život je vážně ohrožen jistými mimořádně rychle postupujícími přírodními změnami.

Naděje na uchování života i všech hodnot, které člověk vytvořil, pak asi nespočívá v modlitbách, či slavení svátků – tím méně pak ve víře v pověry – ale v něčem jiném, co ostatně křesťanství manifestuje nejen v životě Ježíšově, ale i v prakticky aplikované filosofii Františka z Assisi – tj. v pokoře a případně i v chudobě. Když jsem tedy viděl právě o velikonočních svátcích naše čelné křesťanské politiky, jak ve dvou různých televizích mluví hlavně o tom, aby nějakými reformami probůh neklesla životní úroveň nás poněkud překonzumovaných příslušníků tak zvané západní civilizace a když jsem viděl přeplněné obchodní domy v těch dnech, pak to právě v současné dost hrozivé ekologické situaci nějak nekoresponduje s mou hlubokou vírou v život, který bychom měli začít chránit i jistými svými oběťmi. Hlavně bychom však neměli varováním největších mozků světa pohrdat a tím vlastně ignorovat víru v to, že člověk je schopen pro záchranu nejvyšších hodnot života něco vykonat, a to třeba i nápravou chyb, které sám způsobil. Řekl bych, že této naléhavé výzvě je věnováno mnohem méně pozornosti, než různým malichernostem včetně té pověry o pátku třináctého.

Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6.

Zaplněné Svatopetrské náměstí
Zaplněné Svatopetrské náměstí
Více fotek
  • Zaplněné Svatopetrské náměstí autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/2/140/13992.jpg
  • Urbi et Orbi autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/2/140/13989.jpg