Opatrně s uměleckým zneužíváním případu Milady Horákové

Poněkud mě znepokojuje — a nejsem v tom zdaleka sám, že se z případu dr. Milady Horákové začíná vytvářet jakýsi mýtus vtělovaný do kategorií nikoliv historických, ale uměleckých. Film, divadlo nebo dokonce i opera, které se o tragický příběh této české političky zajímají, nikdy nemohou postihnout všechna fakta a hlavně ne všechny jejich souvislosti a je zde velmi oprávněná obava, že ve veřejnosti se o Miladě Horákové může vytvořit představa zcela zkreslená.

Dost varovný příklad zde skýtá Oscary ověnčený Formanův film Amadeus, který v široké světové veřejnosti zafixoval zcela nesprávně například vztah Mozarta a Salieriho. Podobně i nejnovější britský film Královna o Alžbětě II. — v něm zase skvělým hereckým výkonem ohromuje hlavní představitelka Helen Mirenová, ale dějová, respektive faktografická podstata zůstává jen lehce nakousnutá a do nějakých určitějších závěrů zřejmě nedotažená.

Zájem o postavu Milady Horákové vychází zcela bezesporu z toho, že byla jako žena z politických důvodů ve 20. století popravena. Je zajisté správné, že násilná smrt podstoupená pro myšlenku je odjakživa silnou motivací k vytváření významných symbolů — to platí stejně pro Krista, jako pro Husa nebo Palacha. Tím více pak pro ženu, jako byla třeba Johanka z Arku. Věřím, že nemusím nikoho ujišťovat, jak silně na mne působilo, když jsem po několik měsíců denně chodil na vycházku po dvoře vězeňské nemocnice na Pankráci a představoval jsem si, jak na jednom z tam umístěných šibeničních kůlů skončila svůj život ta duchovně i fyzicky krásná žena, s níž jsem se osobně dost často stýkal.

A hned tady v oné banalitě fyzické krásy nacházím jistou křivdu, protože většina dnešních lidí zná podobu Milady Horákové jen z jejích fotografických či filmových snímků před státním soudem v roce 195O. A podle těchto záběrů jsou zřejmě vybírány i herečky, které by měly Horákovou v různých těch projektech hrát. Vím, není to tak důležité, ale přece jen by mělo být známo, že Milada Horáková i po návratu z nacistických věznic a zejména pak po nutné rekonvalescenci vypadala úplně jinak, než po komunistické vyšetřovací vazbě ponižující za pomoci sovětských poradců nepopsatelným psychofyzickým nátlakem lidskou a tím více ženskou důstojnost až do zcela nepopsatelných a nepředstavitelných hrůz měnících i fyzickou podobu člověka. Z nejhlubšího srdce bych přál panu Vojtěchu Filipovi, aby to aspoň týden na své kůži a na své duši poznal, když se bezostyšně hlásí k ideologickému systému, který něco tak asiatského u nás zavedl.

Ale ani my, kteří jsme tím prošli, bychom nedokázali tyto své zkušenosti reprodukovat nějakému režisérovi či scenáristovi tak, aby jeho dílo dokázalo tyto autentické prožitky vyvolat. Jsem přesvědčen, že žádné pokusy o nějaké umělecké ztvárnění komunistických hrůz vsazených do celkových příběhů takto postižených osob nemohou suplovat historickou pravdu zachycenou pokud možná co nejstřízlivějšími slovy skutečných pamětníků.

Avšak nejde jen o ty hrůzy. V jakémkoliv - a tím více uměleckém - pojetí životů mučedníků bývá vždy jistý nekritický přístup ke všemu, co kdy udělali, čímž se někdy vytratí význam skutečně hvězdných chvil jejich životů. Pokud jde o Miladu Horákovou, troufám si tvrdit, že nevynikala obzvláštní bojovností proti nastupujícímu komunismu v době předúnorové, kdy to ještě mohlo mít nějaký význam pro případné odvrácení hrozícího nebezpečí. Z hovorů s ní si velmi dobře pamatuji, že jako členka zahraničního výboru sněmovny kormidlovala sice instinktivně od východu k západu, ale její zcela nekritický vztah k prezidentu Benešovi jí bránil, aby někdy přijala, i jen sama pro sebe, kritický postoj k jeho prosovětské politice. Nepamatuji také na její nějaké významnější ostré protikomunistické vystoupení ve sněmovně nebo v tisku. Samo její pozdější vystupování před soudem, už ve stínu šibenice, je však možné označit jako velmi statečné, i když i tam se musela uchýlit k některým kompromisům.

Přesto myslím, že skutečně hvězdné hodiny jejího příběhu byly už dříve. Tu první bych viděl 24. února 1948 odpoledne, kdy na už hodně opožděném zasedání ústředního výboru čs. strany národně socialistické odhalila zrádce Aloise Neumanna a Emanuela Šlechtu a toho prvního svou zoufale zvolanou výčitkou dohnala až ke zbabělému útěku ze sálu. A druhá hvězdná hodina Milady Horákové nastala 10. března 1948, v den smrti Jana Masaryka, kdy se manifestačně vzdala svého poslaneckého mandátu, aby bez jakýchkoliv výmluv a kompromisů dala najevo novému komunistickému panstvu, že ona nebude zdvižením své ruky jejich zničení demokracie u nás legitimizovat.

Chovala se pak nadále jako svobodný člověk a její proces s předem připraveným trestem smrti bylo skutečně nutné pracně vykonstruovat. Pokud tedy mluvíme o jejím hrdinství, pak hlavně jako o protikladu absolutní komunistické politické i lidské nemorálnosti. Takové skromné a neokázalé hrdinství však nepotřebuje pozlátko hollywoodského či jakéhokoliv jiného filmu, tím méně nějaké opery - nebo, nedej bůh, v současné době docela dobře představitelného muzikálu.

Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6

Milada Horáková
Milada Horáková
Více fotek
  • Milada Horáková autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/31/3054.jpg
  • Jan Masaryk autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/69/6822.jpg