Biblický příběh o hladovém Ezauovi, který vyměnil své prvorozenství za mísu čočovice, připomíná irské referendum o Lisabonské smlouvě. S tím rozdílem, že nebibličtí Irové se nejprve nasytili, a pak se rozpomněli, že národní svrchovanost je cosi víc než kus žvance. Za 35 let členství v evropském klubu získalo chudé Irsko pomoc v hodnotě dnešních 40 miliard eur a stalo se druhým nejbohatším státem po Lucembursku. Brusel proto právem odsoudil nevděčnost Irů, kteří torpedovali EU, sotva se stali čistými plátci do unijního rozpočtu.
Irský Ezau na zadních
Na druhé straně ani Ezau nebyl spokojen s údělem odstaveného prvorozence a vychytralého brášku Jákoba na smrt znenáviděl. Rovněž bruselskou snahu o přeměnu hospodářského společenství v nadnárodního hegemona - jakousi Orwellovu Eurasii - mohli Irové chápat jako ohrožení vlastní svébytnosti. Však také „plíživé oklešťování suverenity“ (tolik připomínající Klausův slovník) prezentovali jako jeden z důvodů svého NE. Vzhledem k unijnímu záměru posílit vojenskou organizaci EU na úroveň světových velmocí, patřil mezi důvody irského odmítnutí i strach ze ztráty neutrality. Obavy pojali Irové ze zvyšování daní a z vnucování legislativy vstřícné k potratům, eutanázii a homosexuálním svazkům. Ale nejčastěji udávaným důvodem odmítnutí smlouvy bylo upřímné přiznání Irů, že jí nerozumí.
Ani horliví zastánci smlouvy se neodvažují tvrdit, že smlouvě beze zbytku rozumí, natož že ji celou četli. Oněch 400 stránek technicistního textu, včetně 40 dodatků, nepřelouskl ani přední propagátor smlouvy irský premiér Brian Cowen. Proklamované zprůhlednění systémů EU tedy jen těžko mohlo být smyslem neprůhledného dokumentu. To, co je ale v něm nepochybné, je oslabení pozic menších států - a Irů je jen necelých pět milionů v pětisetmilionovém evropském moři. Irům i všem menším členům EU (včetně ČR) smlouva měla vzít právo veta i v případě rozhodování, jež by je mohlo poškodit. K přijetí takového rozhodnutí měl podle smlouvy stačit souhlas pouhých 55 % členských států, reprezentujících 65 % obyvatel EU. Takto oškubaná většina by mohla odebírat státům další kompetence. Stačilo tedy, aby si Irové (nebo Češi) uvědomili, jakou šanci bránit se by mělo jejich jedno procento (a naše dvě). A navíc: z dnešní sedmadvacetičlenné Evropské komise, kde je zastoupen každý člen EU, měla smlouva odstranit (obměňovat) plnou třetinu členů, aby komise byla „akceschopnější“. Zdá se tedy pochopitelné, že Irové hlasovali právě tak, jak hlasovali, aby napříště ještě vůbec hlasovat mohli. A že tak hlasovali i mladí lidé z měst, na něž propagátoři smlouvy nejvíce sázeli.
Většina ministrů zahraničí a premiérů států EU se i po irském fiasku předhání v oživování smlouvy a ujišťování, že ratifikace bude pokračovat. Český premiér Topolánek se drží zpátky, neboť to byl on, který smlouvu v Lisabonu podepsal - třebaže ne z přesvědčení, ale z titulu své funkce. Prezident Václav Klaus si servítky nebere a jako jediná hlava státu prohlašuje, že smlouva je dočista mrtvá a pokračovat v ratifikaci nemá smysl. Jeho francouzský kolega Nicolas Sarkozy v Praze Klausovi přitakal s tím, že český euroskepticismus chápe a s řešením zablokované Evropy není třeba spěchat. Vypadá to, že ohnivé rozhořčení nad proradností Irska postupně vychladne, jako v případě euroústavy odpískané ve Francii a Nizozemsku.
Unie má dobré smluvní základy a kvůli Irsku se nerozpadne. Krize se dostavují pravidelně s každou novou smlouvou. Když zrovna Irsko v r. 2001 v plebiscitu odmítlo dohody z Nice, byla to právě taková divadelní tragédie jako nyní. Referendum se muselo po čase opakovat, aby se Brusel uklidnil. Ale ouha, dohody z Nice po pár letech nestačí a Brusel zase přitahuje integrační opratě. Teď spekuluje s myšlenkou, že postaví Irsko (a případné rebely) proti ostatním a donutí je přijmout zvláštní „vícerychlostní“ režim. To není příliš demokratické ani čestné, zato to dokonale odporuje podmínkám, které platily při vstupu do unie.
Zajímavé (a navýsost demokratické) by bylo, kdyby vlády členských států namísto trvání na ratifikaci vyhlásily referenda ve svých zemích. Ať se ukáže skutečná vůle občanů, které EU obšťastňuje svými direktivami a předžvýkanou legislativou. Jenomže toho se po irské sprše nikdo neodváží. Výkonná i zákonodárná moc v členských státech jsou propojeny s bruselskou centrálou tisíci zájmy. Ti, co se považují za vlivné „evropany“ a spoléhají, že jejich moc i příjmy z prosperující eurobyrokracie porostou, si jistě „svůj rybník nevypustí“. Budou poslušně hájit každý supranárodní stát, který bruselští utopisté vymyslí. A v bruselské fantazii už klíčí ideál evropské federace se společným jazykem a unifikovanými médii.
Ale také je právě teď po irské hodině pravdy čas na katarzi, na střízlivou a realistickou úvahu, kolik toho národní státy unesou. I biblický Jákob, který šikovně získal výhody svého bratra Ezaua, se bál jeho spravedlivého hněvu. Vyšel mu naproti, sedmkrát se poklonil až k zemi a Ezau ho objal a políbil. Pokud Irové svůj názor nezmění, klidně mohou mít „rychlostní“ režim podle vlastní letory. Bude to stejné jako s unijní chartou práv a výsadou Británie a Polska řídit se právy svými.