Do temné budoucnosti nás zavádí akurátně temná deska vedlejšího produktu depešáckého Alana Wildera nazvaného Recoil. Jeho novinka Subhuman by jen těžko mohla být lepší. Valící se rozsáhlé naléhavé skladby zcela výhradně ve spodních hladinách zvukového pole si občas zahrávají s ozvěnami nejlepšího Cpt. Beefhearta a zasahují od delty Mississippi a tamní speciality autentického blues, až k lehkému sférickému zpěvu ženskému.
Ucho Svobody: Recoil a Travelling Wilburys
Tu první polohu přináší bluesman Joe Richardson, tu druhou autorka a zpěvačka Carla Trevaskis. Na obalu se vyskytují jakési plastické figuríny s poněkud odervanými končetinami. A náznaky lásky. To vše v kontrastu s chladnou technikou a odcizením světa vůbec. Pokud bude doprovázeno podobnou hudbou, bude snesitelné, chtělo by se říct. Je málo takto propracovaných nahrávek na dnešních trzích. Doba kompozic přesalbových jakoby minula. Recoil a jeho Subhuman se k nim úspěšně obrací.
Když se na konci osmdesátých let dali dohromady Bob Dylan, Jeff Lynne, Tom Petty, George Harrison a Roy Orbison, vypadalo to spíš na jakousi bezradnost a snahu udržet se na výsluní ve vrcholícím marasmu tehdejšího pohledu na populární hudbu a žánry příbuzné. Aktuální reedice obou alb sestavy Traveling Wilburys, jak se tehdy ve snaze o hranou anonymitu tito muzikanti pojmenovali, ukazuje, že to byl projekt hodně smysluplný. Ostatně pozdější spolupráce Pettyho s Lynnem to potvrdila. Obě alba doplňuje DVD s několika klipy a i z nich je cítit, že pánové se dobře bavili. Celý komplet pak patří k nahrávkám, které vám nemůžou neudělat radost. Pokud jste kdy měli rádi alespoň jednoho z nich. Dylan drhne nad náběhem přílišnou lehkostí Lynnovou, Petty s Harrisonem to pěkně přitvrzují a Orbison dodává zkušenost. Současná doba stahování podobným sestavám nepřeje, kdo by je na anonymních přehrávátkách vůbec měl šanci vyluštit?