Ucho Svobody - Björk a Marilyn Manson

Jedno Björk nelze upřít. Je sama o sobě stylem. Její přístup k muzice je zcela odjinud. Samozřejmě z Islandu, ale nakolik ji ovlivnilo tamní podnebí, míra světlosti nebo izolace, lze odhadnout jen z dálky. Snad jen Kate Bush je souputnicí, i když z jiného směru. Stejně osobitá, vlastně nenapodobitelná, vynikající. Novinka Björk, nazvaná Volta, jen potvrzuje, kam až se lze vydat, pokud muzikantka má co říci. Záměrně říkám muzikantka, protože mám dlouhodobý pocit, že v moderní muzice především ženy táhnou hlavními figurami.

Syrový podklad naplňuje svým jasným zpěvem, pod ním duše často až minimalistická repetitivní duše, jakoby škrábala tu nehty na skle, tu zašla do dílny k ponku, tu obdivovala hluk startujícího dvojplošníku, projíždějícího parníku. I s odskoky až k jazzu nebo inspirací Tarkovského Stalkerem. V bookletu se prezentuje v podivném šamanském oděvu v temné pustině se štychy ohně. Možná nejpřesněji označuje tak svou hudbu - živly poprvé v dějinách v konstruktivní spolupráci. Více informací na stránkách Björk.

Marilyn Manson chce být podle názvu své novinky sežrán a vypit (Eat Me, Drink Me). A jakoby se k té příležitosti oblékl do konvenčnějších šatů. S nadále provokujícím exteriérem se náhle přiklání k projevu hodně podobnému dávnému Peteru Hammillovi. (Ovšem v jeho divočejším období, ne v jeho mírnější podobě, již nedávno předvedl v Arše). Syrový hlas Mansonův více méně plave nad baladami. Jistě, i nadále s tvrdým odstínem, ale přece jen blíž třeba ojedinělé kapele Mallard nebo snad Tomu Waitsovi švihlému Velvety, než dřívějšímu valení. Je to pořád velmi dobrá muzika, nutně občas vyžadující obrazový doprovod. A je to možná logický vývoj muže, kterého peripetie postrkují ku stáří. Je to určitě jistý druh zklamání těch, kteří takový a nebo ještě lépe žádný vývoj neočekávali. A možná náhled pro zájemce o dobrý rockový mainstream.

Vydáno pod