Latinské oči Filipa Kandy: Jak fotbal sjednotil jednu zem

Oslavy španělských fotbalistů nebraly konce. Ve Vídni i v Madridu. Mezi stovkami tisíc nadšených fanoušků, kteří lemovali cestu fotbalistů z letiště Barajas až na náměstí Colón. Hráče přijal a jednomu po druhém potřásl rukou i španělský král Juan Carlos, královna Sofía, princ Felipe i princezna Letizia. Z plánovaných patnácti minut se jejich setkání s královskou rodinou protáhlo téměř na hodinu. Pak blahopřál osobně také premiér José Luis Rodríguez Zapatero. A další a další. Oslavy v ulicích se protáhly na 36 hodin!

Španělským fotbalistům se povedl úžasný úspěch: poprvé po čtyřiačtyřiceti letech získali titul na jednom z nejvýše ceněných mistrovství. A kromě toho také mimořádně přispěli ke sjednocení země, ve které stále přetrvávají národnostní rozmíšky a drobné neshody mezi Kastilci, Basky a Katalánci. „Samozřejmě budeme rádi, jestli vyhrajeme, ale že bychom to nějak příliš prožívali, nespali kvůli tomu, a museli zápas stůj co stůj vidět, to zas ne,“ svěřovali se mi ještě před necelými dvěma týdny, už po zápasech základních skupin, moji katalánští známí během jejich prohlídky Prahy. Byli přesným obrazem té rozporné situace, se kterou se až dosud potýkal španělský národní fotbal. Určitě jste si toho všimli také. Kolik španělských fanoušků jelo podpořit národní tým třeba před dvěma roky do Německa? Zhruba 5 - 6 tisíc na zápas. Když ale hraje v cizině Ligu mistrů FC Barcelona? To se do Milána, Londýna či Mnichova rozjede klidně 60 tisíc nadšenců v modro-vínově-červené. Stejný počet fanoušků obvykle rozhýbává i Real Madrid. Ani letos neměli španělští hráči v Rakousku příliš živou kulisu. I když na finále už jich přece jen přijelo víc než oněch 5 - 6 tisíc. Přesto ne víc než 20 tisíc. Ve vídeňském Pratru jich nebylo víc než jedna třetina kapacity stadionu.

Noví mistři Evropy by ale tuto situaci mohli změnit. Nevyhráli jen titul, ale dokázali vrátit velké části Španělů důležitý národní pocit. Španělé jsou totiž všichni: nejen Kastilci, Asturijci a Extremadurci, ale také Andalusané, Katalánci, Baskové, Galicijci, Valencijci… Právě hráči, kteří sjednotili své síly a předvedli mimořádně kolektivní hru, jim v tom byli nejlepším příkladem. A bylo úplně jedno, že Puyol, Fabregas, Xavi nebo Capdevila jsou Katalánci, zatímco Casillas nebo Torres pocházejí z Madridu, a že jejich mateřské kluby jsou dlouholetými a nesmiřitelnými rivaly. Za jakousi nejnárodnější španělskou píseň bývá považována: Que viva Espaňa! Španělským návštěvníkům ji často vyhrávají i v cizině, třeba i v Praze. Katalánci z toho ještě donedávna velkou radost nemívali. Teď už ji ale zpívají také.        

Poskvrněný titul před třiceti lety 

Situace se španělským titulem nemůže nepřipomenout jinou fotbalovou událost z minulosti. Byly to mimořádně poskvrněné fotbalové oslavy. Také z důvodu jednoho občanského, daleko vážnějšího konfliktu. Přesně před třiceti lety totiž získali svůj historicky první titul na mistrovství světa ve fotbale hráči Argentiny. Bylo to na domácí půdě a v plném období tzv. špinavé války. „Ve věznici, když pouštěli rozhlasové přenosy z fotbalových zápasů v reproduktorech, to bylo strašně rozporuplné. Protože naši věznitelé a mučitelé na jedné straně, a my, oběti na straně druhé, jsme fandili spolu a spolu křičeli: Góóól!“ Takto vzpomíná na MS 1978 v Argentině Adolfo Pérez Esquivel, bojovník za lidská práva a pozdější držitel Nobelovy ceny.

Tehdy se mluvilo hodně o tom, že tamní argentinský vojenský režim se snažil pomocí fotbalového mistrovství odvrátit společenské mínění od genocidy, které se sám dopouštěl. Pozdější zdroje uváděly až 30 tisíc obětí a zmizelých v době vlády vojenské junty (1976 - 1983). Pověstné byly například tzv. lety smrti (o tématu v jednom z mých předchozích deníčků asi před čtyřmi měsíci). Mnohé hlasy ve světě tehdy dokonce vyzývaly k bojkotu mistrovství. K němu se ale nakonec nikdo neodhodlal. Především proto, že svět v té době ještě pořádně nevěděl, jak strašné věci se tehdy v Argentině děly.

30 let od vítězného mistrovství světa v období hrůzovlády si tento týden v Buenos Aires připomněly i humanitární a společenské organizace, především Matky a babičky z květnového náměstí. Pochodovaly s 400 metrů dlouhou vlajkou a fotkami 30 tisíc zmizelých až na monumentální stadion (River Plate), kde se tehdy hrálo finále.

Symbolické utkání „za život a lidská práva“ mezitím odehrály jedenáctky složené i z mnoha někdejších mistrů světa, kteří ovšem odmítli, že by se bývali nechali využít vojenskou juntou k odvrácení pozornosti veřejnosti. „Necítil jsem se tehdy zneužitý diktaturou. Hrál jsem pro sebe, pro svoji zemi, pro radost našich lidí,“ řekl mistr světa z roku 1978 Ricardo Villa. „Nepřišel jsem nikoho žádat o odpuštění, ale spíš sdílet tuto chvíli s lidmi. Byli jsme obyčejní fotbalisté, které svolali do reprezentace a naším snem bylo vybojovat titul,“ dodal další někdejší vítězný hráč Leopoldo Luque.

A myslím, že je skutečně nešťastné, když se sport spojuje s politikou. Navíc hráči, tehdejší mistři světa, zřejmě skutečně neměli stejné informace, jaké máme teď, o mnoho let později. Pokud by ale sport přispěl ke sjednocení nějakého národa či společnosti, jako by tomu mohlo být třeba teď v případě Španělska, pak by jeho vliv na politiku měl být vnímán pozitivně.              

Fernando Torres v hlavičkovém souboji
Fernando Torres v hlavičkovém souboji
Více fotek
  • Fernando Torres v hlavičkovém souboji zdroj: AP Photo http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/3/290/28953.jpg
  • Radost španělských fanoušků zdroj: AP Photo http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/3/290/28954.jpg
  • Španělský brankář Iker Casillas autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/3/291/29063.jpg