Čeština před kamerou (84)

Tak co říkáte našemu návrhu prezentovanému v minulém dílu? Jak by se vám líbilo, kdyby v učebnicích češtiny bylo u skloňování ženských substantiv, že ta, která končí na souhlásku, se skloňují buď podle píseň nebo kost. Některá kolísají. Jen podle typu kost se skloňují ta končící na -ost. Tečka. Bylo by to snazší, dosud totiž existují výjimky, které bychom měli - chtějíce být spisovní - ovládnout. Takhle bychom nezapamatovatelné výjimky zrušili a připustili větší kolísání. Vadí vám to? Podotýkám, že bychom tím ovlivnili naši spisovnou normu, náš spisovný jazyk. V tom smyslu, že bychom ho rozšiřovali.

Jak tedy chápat dnešní rozpětí spisovného jazyka?

Jako akademický postulát lze navrhnout k diskusi anglosaský pojem standard, chápaný jako širší koncept zahrnující existenci přechodného pásma i územní a generační, ale zejména funkční a stylové rozdíly. Takto pojatý standard by dnes líp pomáhal vytvářet celistvější, souvislejší hovorovou vrstvu jazyka, čímž by  navázal na tradici Mathesiovu a později Hausenblasovu. Takto chápaný standard by musel být v češtině vždy stupňovitý, protože by přestal mít charakter exkluzivnosti; sbližoval by kodifikaci s územ a ve prospěch vyšší přirozenosti a konverzačnosti textu by vyrovnával (snižoval) tlak kodifikace na spisovnou normu. Podporoval by reklasifikaci variant uzuálních, které jsou z hlediska normy perspektivní. Standardní by se pak stala taková kodifikace, která by byla progresivní - neuzavřená do sebe samé - protože by musela zůstávat vlastně pořád „nedokonalá“.    

Mimo takto pojatý standard akademický by ale bylo nutno vytvořit standard elementární - školský. Výuka v českých (zejména) základních a středních školách se už tradičně zaměřuje na psané texty a s tím spojenou otázku úspěšného zvládnutí pravopisu. Každá pravopisná úprava je nevděčná a dá se předpokládat, že stávající pravopisný systém češtiny zůstane po intervenci v roce 1993 po určitou dobu neměnný. Je však důležité, aby Pravidla českého pravopisu nebyla nejznámější uživatelskou příručkou, která by dokládala i jazykovou kulturu mluveného slova. Naopak, stále důležitější součástí výuky češtiny by se už na základních školách měla stát výchova k mluvení.