Konec starých časů?

Před nějakým časem jsem byl v diskusi k jednomu ze svých Deníčků obviněn, že zůstávám ukotven kdesi v minulosti, v době starých časů studené války. Logicky z tohoto konstatování vyplývá, že nyní už máme nové časy, v nichž je třeba myslet a konat novým způsobem, přijmout nové výzvy (jak se nyní nově říká: "challenge") a realizovat se v novém světě jako nový člověk.

Je to pěkná představa. A věru krásný plán. Kdybychom takovou už mnohokrát nezažili. Moje generace také nejednou. Dokonce v celosvětovém měřítku. Chtěli jsme vytvořit budoucí společnost. I heslo pro to bylo: „MAKE LOVE NOT WAR!“ Konec násilí, vztahy se pročistí, budeme se mít rádi, vlezte nám na záda s nějakým zlem a válkami! Horkými i studenými. Nadšenci mínili, svět měnil. Projekt ztroskotal.

Na základě mnoha zkušeností si proto nejsem ani dnes jistý, že bychom se už nějak zásadně vymkli starobylému světu, v němž stále cosi hrozilo. A už vůbec mě nenechávají v klidu podivné signály, které jako by zněly z hodně starých časů. Například ruský vůdce Vladimír Putin slaví padesáté páté narozeniny. V několika ruských divadlech přichystali k této příležitosti premiéru dramatu „Prázdniny prezidenta“. Petra Procházková v Lidových novinách popisuje děj: ruský prezident po havárii vrtulníku pobývá u sibiřských domorodců v zapadlé tajze. Konec hry: prezident odlétá, domorodci ho s dojetím prosí, aby se vrátil a on jim to slibuje. Na tom není dost: v Petrohradu údajně chtějí postavit pomník Putinově oblíbené labradorské fence Koni. Existuje prý už i vodka Putinovka, jeho čokoláda a také pár kolchozů nese údajně hrdé a velké jméno Putin.

Je-li to všechno pravda pravdoucí, posloucháme důraznou ozvěnu dob ne starých, ale prastarých. Vzpomeňme jací „velikáni“ byli naposledy takto adorováni v prostředí evropské kultury? A Vladimír Putin se k této civilizační oblasti neustále hlásí. Znamená to, že do ní chce opět zanášet prvky, které ji už velmi dramaticky ohrozily?

Jsem přesvědčen, že ruský prezident zatím hraje se svými občany i se světem jenom takovou hru. Cítí, že to možná jinak nejde, rozhýbat Rusko a někam je posunout. Jenomže takové hraní časem velmi zachutná a stane se vnitřní potřebou. Odtud je jenom kousek k čirému diktátorství. A co si s tím počít? Záměry a cesty diktátorů byly, jsou a budou zpravidla podobné, ba totožné, byť přesto paradoxně nevyzpytatelné. V nejrůznějších horizontech zeměpisných i časových.

Vskutku, nechtěl bych být fosílií, která je vrostlá do starých časů a řízena kódy, které byly těmito dobami zafixovány. Jenomže, co si počít s okamžiky, v nichž se člověk rozhlédne kolem sebe a vidí, jak ony staré časy pořád odněkud vystrkují ošklivé hlavy a zlověstně šeptají: „Vzpomínáš? To už tady přece bylo?!“

Vladimir Putin
Vladimir Putin