Ucho Svobody ze Salt Lake City

Co se týče muziky, zdá se Amerika zemí velmi přislíbenou. Jakoby sem nedorazil český a vlastně evropský zvyk umlátit občany nechtěnou hudbou. Nehledě na Japonsko, kde vás všechen ten obecný hluk drtí ze všech stran. Ale to je přece jen jiný svět. Ten americký je mým uším nejbližší.

Vstoupíte po ránu do kavárny, kde decentně hraje příjemný jazz, mírný, nevtíravý. Jdete do obchodu a jejich hudební složka je přímo odpovídající zboží, které nabízí. Pokud chodíte po obchodech řekněme mladých, může nám starším připadat hlučná nebo méně příjemná - ale kdo nás zval do obchodu pro mladé? V těch dospělejších zní opět mírně v dobrém slova smyslu mainstream. A už vůbec ne nablblý pop.

V ještě větší míře to platí o hospodách. Ty jsou pro mě vůbec radost sama - nekouří se tam, dají vám dobře najíst, nalijí správnou míru piva, jsou příjemní a neustále na dohled.

Hudební smog vás na vás prostě neútočí ze všech stran, jak se stalo zvykem u nás. Nemusíte unikat před nasládlým vlezlým moderováním těch povětšinou nejtupějších komerčních rádií jako u nás. Nervou na vás odevšad reklamy, které každé rádio včetně Radiožurnálu podporuje. Nemusíte poslouchat naléhavé hlasy a kvality prostou komerci jako v našich prodejnách, kavárnách, hospodách.

Povšimněte si také, jaká hudba doprovází ty tolik kritizované a elitou opovrhované americké filmy. Bývá vynikající složkou. Tím nemluvím ovšem o hrdinských velkofilmech, kde autoři zřejmě zjistili dosud málo známý fakt, ze každou bitvu, samu o sobe hlučnou dost, doprovázela břeskná hudba.

Tak se pak nedivme, že Amerika produkuje tolik vynikajících muzikantů, když na té kvalitní hudbě vyrůstají. Jako třeba Norah Jones, jejíž třetí deska vyjde už za pár dní. Ale o ní až příště.

Klavírista
Klavírista