Časy se mění

Však to znáte: Bob Dylan, u nás Marta Kubišová. "Já vím, časy se mění…“ Někdo ovšem tvrdí, že ne, a pokud nějak, tak k horšímu. Jsou i tací, kteří po pátém pivu vzdychají: "Zlatý komunisti!“ Inu, pravda, všichni jsme se měli stejně, pracovat nebylo třeba a kdo nekradl, okrádal rodinu. Jak se nám tak blíží 1. máj, můžeme si připomenout, jak kolem náměstí, určených k průvodům, stávaly stánky a v nich byly k dostání dokonce i pomeranče a banány. Dámské vložky, jinak také nedostatkové a podpultové zboží, k mání při oslavách svátku práce nebyly. Nejspíš se to zásobovatelům žižkovských žen, každoročně z nadšení a za menší obolus ozdobujících pražský průvod všelijakými živými obrazy, zdálo nedůstojné.

O tom ale dnes psát nechci. Radostný 1. máj nás teprve čeká. Nyní tedy ty neměnící či měnící se časy. Vzpomínám, jak moje maminka před každými socialistickými vánocemi – aby mi mohl Ježíšek přinést džíny - sháněla bony. To byly takové poukázky, určené jenom pro vyvolené. Dalo se za ně nakupovat pouze ve vybraných obchodech, zvaných Tuzex. Tam byly k dostání zahraniční alkoholy, voňavky, pitelná káva, žvýkačky, ponožky a slušné dámské prádlo, ba i zahraniční prášky na praní. I leccos jiného.

Byl to takový krám pro bohy. Čímž jsou myšleni především výše postavení komunističtí funkcionáři, lidé, kteří získali privilegium pracovat v zahraničí, všelijací slouhové režimu a potom veksláci. Vekslák byla osoba, rekrutující se především z oborů, přicházejících do styku s cizinci, tedy zejména z ranku číšníků a taxikářů. Tito čilouši vekslovali se zahraničními turisty valuty za koruny ve výhodnějším kurzu než státní směnárny a pořád na tom ještě vydělávali. Cizí měny pak měnily se za bony a ty se daly na černém trhu nakoupit zpravidla za pět korun kus. Před vánočními svátky, kdy rostla touha po exkluzivnějších dárcích, stoupal kurs až na šest korun za tuzexovou poukázku. A tak se moje maminka – pracovitá, hodná a prostá ženská ze Žižkova - ponižovala kšeftováním s veksláckými frajírky, aby s nimi směnila své těžce nastřádané koruny za bony a mohla mi v Tuzexu pod stromeček koupit džíny značky Rifle. Jiné nebyly. Zpočátku stály texasky, jak se jim také říkalo, bez zipů čtyřicet bonů, se zdrhovadly na kapsách čtyřicet pět. Komu se to zdá málo, vezmi na vědomí, že průměrný příjem v té polovině šedesátých let byl tak dva tisíce korun hrubého. Zdali.

Mít džíny tehdy bylo znamení, že člověk patří do lepších kruhů. A dneska jsem se na Aktuálně dočetl, že budou přestrojeni vězni. Místo nedůstojných tepláků dostanou džínové uniformy. Navíc speciálně upravené, aby nedřely. Pak že se časy nemění. Kdyby mi dneska maminka chtěla pod stromeček pořídit rifle, texasky, či jak chcete, nemusela by se trápit jednáním s nějakým vekslákem. Stačilo by se domluvit "tak nějak lidsky” s bachařem nebo příbuzným od basmana. Však oni by ty džíny pro jejího chlapce ven z vězeňských zdí nějak dostali. A já bych se mohl řádně naparovat. Copak mít džíny z Tuzexu, to má každé ořezávátko… Ale muklovské, to je adrenalin, že ano?!

Já vím, časy se mění…

Džíny
Džíny