Ucho Svobody: Krásná Marta a taky jazz zdarma

Titulek ve vás asi nic moc nevyvolá. V letech, kdy byla slavná nejvíc, tedy před čtyřmi dekádami, se ještě celebrity nenazývaly křestními jmény, neříkalo se jim tak. Ne, že by to nebyly hvězdy, Waldu, Evu, Hanku, Karla, Helenu, Vaška a hlavně Martu jsme obdivovali až stádně. A ty písničky mi s odstupem připadají daleko zajímavější, nápaditější, dlouhodobější, prostě lepší, než ty dnešní. Asi je vám už jasné, že píšu o Martě Kubišové (a taky Matuškovi, Gottovi, Pilarové, Vondráčkové, Hegerové, Neckářovi…).

Pro mě osobně se Marta nějak tak vyjímala. Líbila se mi moc, měl jsem její fotku vylepenou ve skříňce, nádherně zpívala a měla šikovný okruh autorů a dramaturgů, kteří ji zásobovali krásnými písničkami. Nedávno jsem ji ostatně slyšel na Vltavě z archivu - v roce 1968 nazpívala kýmsi zhudebněný Máj KHM. Kdyby zpívala telefonní seznam, napadlo mě - ten projev, ten hlas, ta nádherná tma! Už kvůli její zastavené kariéře nemůžu mít minulý režim rád.

A teď v aktuálním rozhovoru v MfD čtu její současné názory. Záchytný bod v obecném marasmu, morálka bez afektu, přirozenost v době přetvářky. Ne, že by byla sama. Ale ne každý prošel tím, čím ona. Helena se s ní teď nebaví kvůli odmítnutému turné Golden Kids. Myslím, že peripetie tohoto vztahu, dvou životů dvou naprosto odlišných zpěvaček, dokumentují uběhlých 40 let od Srpna 1968 nejlíp. Akorát, že těch roztomilých světlovlasých žabek je historicky vzato tak nějak daleko víc, než těch temných, osobitých a vytrvalých.

Už v pondělí začne v pořadí třetí série jazzových půldnů na náměstích českých měst nazvaná Bohemia Jazz Fest. V pondělí v Praze, v úterý tamtéž, konkrétně na Staroměstském náměstí pokračuje, přesune se do Domažlic, Plzně, Prachatic a nakonec do Českých Budějovic. Rozjezd bude ostrý - John Scofield, zřejmě nejlepší jazzový kytarista dneška. Dostane z rukou pana prezidenta, tedy dlouholetého kamaráda a také (a hlavně) prezidenta tohoto festivalu Rudyho Linky, cenu Bohemia Jazz Festu, navíc dotovanou.

Ale pokud je řeč o penězích, tak i letos bude vstupné zdarma. A muzikanti přitom ne obyčejní. Oregon s Ralphem Townerem, Yellowjackets ve zcela aktuální spolupráci s Mikem Sternem, duo Tuck and Patti. A řada dalších nositelů o něco menších jmen a mnohdy podobně výborné hrací nátury.

Stojí za to přijít, i když vám ta jména třeba nic neříkají. Protože můžete být strženi a současně obeznámení se žánrem, který stále jde dopředu. Jazz před padesáti lety vypadal úplně jinak, než ten dnešní, jazz před 40 už díky Milesi Davisovi a jeho kavalérii podobněji, ale všechny ty fůze se tak promíchaly, že sousední žánry nemohou vědět ani dne ani hodiny.

A pokud jste někde daleko, doporučím, dovolím si, závěrem alespoň jednu nahrávku - 2CD australské kapely Hoochie Coochie Men včele s deeppurplovským Jonem Lordem. Takovou porci živě hraného někde v Sydney bělošského blues v takové kvalitě, přirozenosti, dravosti a nářezu jsem dlouho neslyšel. Bílé blues přijede v pondělí předvést jeho protagonista John Mayall a při vší úctě k tomuto muži si troufám říct, že výše zmíněná sestava na něj dnes prostě má.

Obracel jsem se dnes zpátky, hodně zpátky. Odpusťte, leží tam mé mladí a i pro ostatní bych řekl, že to stojí za to. Alespoň pro muziku to byla skvělá doba.
Golden Kids
Golden Kids
Více fotek
  • Golden Kids autor: ČT24, zdroj: ČT 24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/2/159/15824.jpg
  • Hudba autor: Markéta Sandanusová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/76/7599.jpg