V předposledním dílu našich úvah jsme zabrousili na tenký led toho, cože už je dneska všechno spisovné. Bruslili jsme tam jen chvíli, protože lidi nemají rádi, když se to, co se ve škole naučili a zapamatovali si, začne měnit. Jazyka se to týká víc než jiných předmětů, jimž jsme byli povinováni ve škole.
Čeština před kamerou (85)
Má-li dítě/uživatel co nejvíc přijmout kodifikaci za svou, je potřeba nejen upravit její charakter, ale i její prezentaci - popularizaci. Tedy nejen v duchu nesmíš - musíš, chybně - správně, spisovně - nespisovně, ale spíš potvrdit/dovolit žákovi to, co on už dávno ve své řečové praxi provádí - že střídání výrazových rejstříků/souborů (tvarů, jevů) je v češtině žádoucí a potřebné, a naučit ho, že ke každé komunikační situaci patří určité výrazové rejstříky, které se navíc mnohdy překrývají, a že tyto komunikační situace jsou nadřazeny volbě konkrétního rejstříku. Bohužel v honbě za spisovností se z našich škol téměř úplně vytratila ochota i schopnost učitelů ukazovat dětem, že každý projev má taky své zvukové kvality a že zvukový projev se u recipienta význačně podílí na vytváření celkového dojmu projevu. Škola vždy bude potřebovat kodifikaci, učitelé by ale měli počítat s tím, že výuka kodifikace je jen jednou - byť důležitou - složkou jazykové kultury, a ta že se neobejde bez výchovy k mluvení.
Vedle gramaticky správných prostředků budeme mít v češtině zřejmě čím dál tím častěji i prostředky, které nebudou úplně „čisté“, ale přirozené, běžně užívané. Půjde o prostředky mluvené spisovné češtiny, které tendují k tomu, aby vytvářely souvislou hovorou vrstvu jazyka. Není projevem slabosti spisovné normy, že je ovlivňována především obecnou češtinou, stejně tak není možné donekonečna považovat parolovou oscilaci, kolísání za nadřazenost Čechů obyvatelům Moravy a Slezska nebo za neúctu Čechů z Čech k jazyku. M. Jelínek uvádí, že …v Čechách a na západní Moravě se český interdialekt stal nástrojem běžné konverzace…; zbývající část Moravy a Slezsko byly zasaženy vlivem obecné češtiny alespoň natolik, že se některé její hláskové jevy rozšířily - většinou nedůsledně - do familiárního hovoru inteligence a pokračuje dál …Také kodifikaci morfologického systému spisovného jazyka je třeba doplnit o dublety tam, kde se dosud jako spisovné užívají jen tvary s knižním zabarvením. V deklinaci substantiv se to týká především I pl maskulin a neuter. A doporučuje, aby se vedle poněkud knižních morfémů -y/-i zavedly hovorové (běžné, standardní) -ama/-ema a pokračuje otázkou shody ženského tvaru s neutrálním substantivem v plurálu (suchá polena shořela - suché polena shořely). Všichni tak mluvíme (v Čechách s častým úžením typu suchý, což není oporou dnes předpisovaného tvaru suchá) a pokud opravdu někteří ne, pak jim tyto standardní tvary snad nebudou připadat cizí; spíš nechtěné, ale rozhodně ne nepřijatelné. Ve výčtu těchto bodů bychom mohli pokračovat, a snad i budeme. V tematice obecné češtiny a ve vědecké diskuzi vůbec by se argumenty ad hominem prostě používat neměly, a to ani tehdy, jsou-li věcně pravdivé, protože to nejsou věčně platné argumenty. Podaří-li se nám oprostit se od nich, bude to jen ku prospěchu věci, kterou máme všichni tak rádi a na níž nám všem tolik záleží.
Děkuju vám všem, kteří jste spolu s námi četli tyto úvahy. Obzvláště pak všem těm, kteří zareagovali, napsali, ozvali se. Díky. Ti, kteří tak chtějí třeba učinit, a nečetli všechny díly, mají možnost. Najdete je na těchto stránkách v této sekci. Začali jsme v dílu s číslem 76 a skončili po osmi pokračováních dílem tímto, tedy čtyřiaosmdesátým. Zájemcům o další čtení můžu poslat i jakýsi seznam doporučené literatury. Ještě jednou díky všem.