Rok 1960 – faktický konec první republiky

Jedním z fundamentů komunistické ideologie byl historický materialismus. Nejen členové strany, ale všichni občané se museli na pracovištích a ve školách účastnit nejrůznějších školení, kde se jim stále dokola vštěpoval názor, že dějiny se objektivně vyvíjejí směrem ke komunismu, a že celé dosavadní dějiny lidstva jsou jen sledem dílčích etap a přípravou na své vyvrcholení v komunismu. Některé takovéto etapy, zejména spojené s dělnickými nepokoji a hnutími za větší materiální rovnost, končily nezdarem, ale to jen proto, že v jejich čele nebyla síla vybavená marxistickým učením.

Tento názor ovládal nejen myšlení stranických funkcionářů na všech úrovních, ale byl zabudován do myšlení všech lidí tak pevně a hluboce, že nikoho ani nepřekvapilo, když komunisté vyhlásili v Československu v roce 1960 konec jedné a začátek další etapy na cestě ke komunismu. Někteří snad mohli pochybovat, jestli je správné klást dobudování socialismu právě do roku 1960, že však takový den musí jednou nastat, o tom nepochyboval skoro nikdo.

Rok 1960 zlomový vskutku byl, skutečně a definitivně skončilo soukromé podnikání, mohlo konečně začít plánování v totálním měřítku. V roce 1959 byl totiž přijat zákon č. 71 a na něj navazující vládní nařízení č. 15, podle nichž byl dokončen proces znárodňování. Ten byl zahájen již v roce 1945 Benešovými dekrety, pokračoval v mohutném rozsahu po roce 1948, a v roce 1959, v jakési perverzní touze komunistů po dokonalosti, pak zahrnul poslední zbytky soukromého vlastnictví sloužícího k podnikání – činžovní domy, dílny, obchůdky. Každá trafika na rohu ulice se stala adresátem státního plánu. Stojí za to si připomenout, že proces restitucí začal v roce 1990 „odzadu“ navrácením právě tohoto majetku znárodněného v roce 1959.

Nemyslím si, že by rok 1960 – ústava, dobudování socialismu, dokončení procesu znárodňování – byl výsledkem nějakého nátlaku ze strany SSSR, nebo že by to byl byť nepřímý důsledek politického oteplení po roce 1956. Jsem silně přesvědčen, že to byl svébytný pokus československých komunistů o zápis do dějin komunismu. Ti samozřejmě velmi stáli o pochvalné zamumlání z Moskvy a pohlazení po hlavičce pilného a horlivého žáka. Toho se také dočkali, protože udělali něco, co Moskvě plně vyhovovalo a ta přitom nemusela ani hnout prstem.

Ve srovnání s první republikou se změnilo skoro všechno. Na různě dlouhou dobu však zůstaly zachovány některé mravní hodnoty vštípené lidem do jejich chování během staletého vývoje a kvality fungování klíčových institucí. Pracovitost a pracovní návyky, úcta ke vzdělání a k učitelům, excelentní úroveň středního školství, obětavost, přesvědčení, že krást se nemá, to všechno spadlo komunistům do klína, dokázali to využít, zapojit do plnění svých plánů a vydávat pak lživě za úspěchy socialismu. Jenomže ony hodnoty a kvality se začaly nutně drolit a upadat, protože byly vymýceny a zničeny základy, na nichž jediných mohly vyrůstat: soukromé vlastnictví a osobní odpovědnost.

Stát na sebe převedl odpovědnost za veškerý život včetně volného času lidí. Třídní boj ve smyslu potlačování a likvidace soukromých podnikatelů – velkými podniky počínaje a živnostníky konče – mohl samozřejmě s dokončením totální nacionalizace také skončit. Soukromé podnikání bylo totálně pryč. Boj pokračoval už jen sekundárně, byl zaměřen na děti podnikatelů a živnostníků, které měly potíže dostat se na studia, ale i tam třídní boj musel postupně slábnout – třídní nepřítel byl mrtev a šlapat po dětech zamaskovaných do svazáckých košilí stále více ztrácelo smysl.

(Text příspěvku je tématem do diskuse pořadu Historie.cs, který je věnován schválení socialistické ústavy a vzniku ČSSR v roce 1960. Premiéru aktuálního dílu sledujte v pondělí 15. října od 22:15 na ČT2)

Lidové milice
Lidové milice