Tak nám startuje reforma veřejných financí… (už podruhé)

Když jsem v roce 2003 nastupoval do České televize, spouštěla právě vláda Vladimíra Špidly reformu veřejných financí. Pamatuji se, že v následujících měsících pak každá druhá reportáž obsahovala tohle sousloví. Bylo to doslova všude a při zpětném pohledu nemám pocit, že by ten krotký balík daňových a sociálních zákonů takovou pozornost zasluhoval. Mám jako novinář radši období bez konjunkturálních sloganů (vědeckotechnická revoluce, evropanství, globalizace, globální oteplování, ptačí chřipka). Toto jazykově-psychologické ohrazení říkám jen proto, že se dopředu bojím vyprázdněnosti, kterou po padesátém opakování každá, byť dobře míněná věc, vzbuzuje. Taky mě napadá, že možná mohli poradci Mirka Topolánka zvolit pro reformy o něco víc "sexy“ pojmenování…

Jinak ale nechci skončit u poněkud banálního konstatování, že současný návrh reformy veřejných financí je úplně to samé, co tu před čtyřmi lety ohlašovala vláda Vladimíra Špidly. Z pana Špidly se totiž stal velký reformátor až v roce 2003, do té doby mluvil o tom, že "zdroje tu jsou”, horoval pro evropský sociální stát a na rok 2003 navrhoval rozpočet s gigantickým schodkem přes 100 miliard (tehdy to ještě neotrlé české veřejnosti přišlo jako skutečně velké číslo), až tím zarazil i Miloše Zemana. Úsporné škrty a reformní zákony, které pak následovaly, se tak dají chápat spíše jako prozření marnotratného socialisty, což sice může být sympatické, nicméně reforma made by Vladimír Špidla by neměla vstoupit do dějin jako nic víc a nic míň než odčiňování vlastních chyb.

U současné reformy je to jinak. Strany, které jí představují, se (kromě KDU-ČSL) na předchozím zadlužování země ve vládě nepodílely a před volbami ohlašovaly, že se něco podobného musí zkusit.

Až sem to je dobré. Teď ale musím použít opět jedno konjunkturální dobové slovíčko, a to "povolební pat”. V následujících měsících pozná český občan, že nasypat ve volbách hlasy stranám 100 na 100, není dobrý nápad. Budou tu noví Hojdarové a nové Marvanové – tedy poslanci, kteří se budou muset přesvědčovat, chlácholit a hýčkat. A to nemluvím o nátlakových skupinách. Neúprosný zákon politiky je totiž takový, že zavést nějakou daňovou nebo sociální výhodu, jde snadno, ale zrušit ji, je problém –okamžitě se objeví mluvčí nějaké množiny obyvatel, kteří budou líčit, jak drasticky je odejmutí těchto výhod poškodí.

Očekávám různé demonstrace přes sídlem vlády a vzrušené tiskové konference. Česká veřejnost je přitom v tomto ohledu poměrně vstřícná k tomu nejrůznějším zájmovým bolístkám vyhovět. Vzpomeňte si, jak byl v 90.letech chválen Josef Lux za to, že vyjednal konec stávky v Českých drahách. Na náměstích přitom nikdo nedemonstroval proti tomu, že tento přezaměstnaný neefektivní podnik pohlcoval miliardy odváděné na daních i lidmi, kteří vlakem nejezdí. Všichni tak nějak uvítali, že stávka skončila, že vlaky jezdí a venkovské tratě se neruší. Neviditelný přerozdělovací penězovod, který každému obyvateli této země ujídá desítky procent z jeho platu, jako by nevadil… A tak to funguje nejen na drahách a nejen v České republice.

Docela dobře se tedy může stát, že vláda "vyměkne” a ještě dál oseká své návrhy. Ještě větším rizikem je, že tomuto vyměknutí bude veřejnost tleskat. Přitom vládní návrh je už teď poměrně mírný. Vlastimilu Tlustému se to nemusí líbit, ale realitou je, že koaliční vládnutí je vždy kompromis.

V prezentaci, kterou v úterý 3.dubna představili ministři, doporučuji každému k prostudování tabulku na straně 39. I kdyby totiž prošly všechny plány na omezení dávek státní sociální podpory, tak stále na ně půjde víc peněz než před rokem 2006 – tedy korekce, nikoliv zvrácení trendu. Stejně tak je to u daní, celková míra zdanění se zásadně nemění. Bude ale zajímavé sledovat, jak si povede rovná daň z příjmu, jejíž výsadek by teď měla ve střední Evropě provést po Slovensku i Česká republika. A zajímavé to není paradoxně ani tak pro české poplatníky, jako spíš pro lidi v západní Evropě. Proč? Vysvětlím. Už skoro 20 let česká společnost setřásá dědictví komunismu. Dlouhou dobu byl vektor naší politiky, i té ekonomické, namířen západním směrem a nebylo pochyb o tom, že právě Západ je naším vzorem, ke kterému se pomalu svou hospodářskou úrovní a systémem přibližuje. Jenže teď v první dekádě 21.století, jako by už tato základní orientační šipka nestačila. Jaký Západ vlastně chceme dohánět? Ten, ve kterém pouliční demonstranti drží pod krkem politiky? Ten, ve kterém stále větší část obyvatel bere stát jako věčného zaopatřovatele? Ten, kde nezaměstnaná mládež zapaluje auta? Nebo chceme ten, kde lidé zodpovídají za sebe, kde stát nestrká ruce do hospodářské soutěže, ale také kde vysokoškolák nestráví školní léta po studentských kavárnách nýbrž večerními brigádami, aby si vydělal na školné? Střední a východní Evropa má teď volbu a paradoxně to může být právě Východ, který svými nižšími a jednoduššími daněmi a skromnější pracovní silou inspiruje (nebo dotlačí) západní Evropu k reformám.

Začal jsem frází „reforma veřejných financí” a skončím další frází: “Kdo chvíli stál, stojí opodál.”

Vladimír Špidla
Vladimír Špidla
Více fotek
  • Vladimír Špidla autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/3/258/25746.jpg
  • Ivan Langer, Jiří Čunek a Mirek Topolánek autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/39/3850.jpg