Minulý víkend jsem strávil v kraji "zapadlých vlastenců" tvořeném trojúhelníkem obcí Vysoké nad Jizerou, Sklenařice a Paseky nad Jizerou. Nádherná krajina mezi Krkonošemi a Jizerskými horami dovede však být i pořádně drsná, nejen v zimě sněhovými závaly, ale i po celý rok výškovými rozdíly, které je nutno většinou pěšky překonávat. Vždyť třeba mezi nejnižším a nejvyšším bodem katastru obce Paseky nad Jizerou je rozdíl pěti set metrů.
Z kraje zapadlých vlastenců
Právě do této pozoruhodné obce jsem přijel uprostřed už osmnáctého ročníku tak zvaných Svatováclavských hudebních slavností, jejichž tradici pojmenovanou po patronu místního kostela založili manželé Josef a Jarmila Waldmannovi, které jsem v dobách své hudebně organizátorské práce poznal už před čtyřiceti lety jako češtináře na děčínském gymnáziu. Kromě toho se starali o chod tamějšího hudebního života včetně vedení znamenitého amatérského symfonického orchestru.
S odchodem do důchodu Waldmannovi opustili i Děčín a trvale se nastěhovali do staré rodové chalupy na jedné z těch strmých strání v Pasekách nad Jizerou. Vzápětí jméno této obce vešlo ve známost umělců a kulturních pracovníků z celé republiky. V tlustých kronikách Svatováclavských slavností najdeme zápisy a podpisy nejznámějších osobností, kromě jiných i prezidenta Václava Havla.
Byl jsem letos pozván do Pasek už podruhé, ale teprve tentokrát jsem se podrobně seznámil s bohatou historií tohoto místa. Zdá se, že její vůdčí osobností byl muž jménem Věnceslav Metelka, který v první polovině 19. století, ač rodák ze Sklenařic, přišel do Pasek jako učitelský pomocník a po sedmnácti letech marného čekání na místo kantora se pustil do výroby hudebních nástrojů. Dřevo z místních stromů však k tomu nebylo nejvhodnější a tak se Metelka se svými výrobky velké slávy nedočkal. Vychoval však v tomto řemesle své děti a z jejich dalších žáků pak vzešla valná část slavné české houslařské školy charakterizované jmény Pilař, Vávra, Špidlen a další.
Kromě toho byl Metelka prvním známým podkrkonošským písmákem a když se s jeho zápisky seznámil obrozenecký spisovatel Karel Václav Rais, převzal místy i celé pasáže Metelkových vyprávění do své známé knihy „Zapadlí vlastenci“. Metelka je pohřben na paseckém hřbitově a jeho busta upírá zrak k rodným Sklenařicím na pozadí té nádherné vyhlídky směrem ke Kotli a Sněžným jamám. Busta je dílem sochaře Vladimíra Preclíka, který nedávno zemřel. A právě této soše byl věnován i jeden z bodů programu letošních slavností.
Další převážně nehudební součástí byl diskusní večer na téma „Kde hledat v dnešní době kulturní hodnoty a proč a jak o ně dbát“. Zde se představilo celorepublikové sdružení nejtalentovanějších studentů z gymnázií a vysokých škol, které se kromě publicistických aktivit zaměřuje také na etiku, filosofii a rozvoj občanské společnosti. Jmenuje se Škola Aria - a v tom posledním slově je jakýsi kryptogram jejího zakladatele a duchovního otce, jímž je redaktor stanice Český rozhlas 3 - Vltava Pavel Ryjáček.
Pokud se vám zdá, že toto mé dnešní povídání je spíše rozšířenou zprávou, pak ono tradiční zamyšlení přijde teprve nyní. Vážení přátelé, ujišťuji vás, že kdybyste byli v sobotu přítomni té úžasné prezentaci názorů výjimečných mladých lidí na dané téma, užasli byste asi stejně jako my všichni starší v plně obsazeném paseckém kostele. Především ti mladí lidé projevovali velkou úctu k základní kulturní hodnotě tohoto národa, to jest k české řeči. A také se svěřovali se svými osobními zkušenostmi, jak byli přivedeni ke vnímání uměleckých hodnot a krásy vůbec. Asi dva účastníci v duchu té občanské angažovanosti vystoupili s kultivovanou kritikou našich politických poměrů, ale jejich příspěvky byly přijaty poněkud nevlídně. Nikoliv proto, že by se s nimi nedalo souhlasit, ale prostě proto, že všichni jsme si tam v Pasekách chtěli od té naší mnohdy nekultivované politiky oddechnout a zamýšlet se spíše nad tím, jak by v demokratickém zřízení mohla do obecného dění zasahovat kultura. Věříme totiž, že právě ona by mohla nenápadně vést k tomuto způsobu uspořádání občanských záležitostí co nejširší veřejnost, která by pak byla lépe schopna rozhodovat při volbách z méně materielních a více ušlechtilých hledisek.
Všichni jsme si byli dobře vědomi, že frekventanti Ryjáčkovy Árie nejsou reprezentativním vzorkem dnešní české mládeže, že třeba právě svým příklonem ke klasické a umělecké hudbě se odlišují od valné většiny svých vrstevníků, ale jelikož pod vzorným vedením vědomě chtějí ze sebe vytvořit kulturní elitu, nelze pochybovat o tom, že jejich vliv na občanskou společnost může být jednou mnohem větší, než by nasvědčoval jejich dnešní počet. A právě to stojí za opravdové zamyšlení.