Svět podle Zdeňka Velíška (118)

Nevím, zda se mladší generaci při zprávách z Jižní Osetie také vybavoval, stejně jako mně, neblahý termín "bratrská pomoc". Paralel mezi srpnem 1968 u nás a srpnem 2008 v Gruzii je dost na to, abych tento komentář předznamenal podtitulkem 

Srpnová poučení

Stejně jako v srpnu roku šedesátého osmého nešlo Kremlu o to, přispěchat „na pomoc československému pracujícímu lidu proti kontrarevoluci“, ale především o to, zachovat si moc nad západní výspou své říše a dokázat západnímu světu, že může jen bezmocně přihlížet, když se Moskva rozhodne pro hrubou sílu. Ani teď nejde Kremlu hlavně o ochranu Osetínců před „zvůlí“ Gruzínů. I teď si Moskva brání svou sféru vlivu a dokazuje Washingtonu a Evropě, že na to má. Poměry na globální scéně budou nadále poznamenány - a asi na dlouho, stejně jaké tehdy - tím, jak v této chvíli dokáže západní svět odpovědět. Je asi hodně těch, kteří si teď myslí, že nedokáže. Nebo že nebude chtít. Ve Washingtonu už se ozvaly hlasy, že v případě Ameriky platí to první. New York Times z neděle a Int. Herald Tribune a El País z pondělí citují výroky nejmenovaných amerických činitelů, podle kterých nadešel okamžik, kdy se Washington musí učit určovat si své cíle selektivně. Protože na dosažení všech nemá dost sil. Noční Bushův projev a ranní rozkaz Medveděva k zastavení bojů sice vypadají jako výzva a odpověď na výzvu, ale teprve další vývoj v poměru sil obou mocností v kavkazském regionu a v jiných částech ruského „blízkého zahraničí“ ukáže, zda Moskva i tak dosáhla svého cíle. V každém případě dosáhla jedné neblahé a možná i předem netušené věci: dalšího štěpení politické jednoty uvnitř Evropské unie. Jedni volali po rázné odpovědi na ruskou agresi, druzí jen kladli otázku Saakašvilimu: proč se proboha nechal vyprovokovat.

Na okraj: Mozaika některých zpráv z terénu i z diplomatického zákulisí ukazuje na to, že situace, se kterou je teď konfrontována nejen Saakašviliho vláda, ale svět (nás nevyjímaje, naopak!), snad opravdu byla vyprovokována a možná i načasována. A to ne ze strany Gruzie, která jen vlezla svému protivníkovi do pasti, když jako první sáhla ve velkém ke zbraním.

O nutnosti přehodnotit rizika 21. století

Už dva, tři roky je čím dál jasnější, že Rusko má sílu, kterou mu v předchozích třiceti letech (tedy už od dob perestrojky) nikdo nepřisuzoval. Mnozí lidé ještě do minulého týdne, i na české politické scéně, tvrdili, že Rusko už nepředstavuje nebezpečí. Situace, která se vyvinula kolem ropy, jejího nedostatku a ceny, přivedla postupně řadu politiků západního světa k jinému názoru. Ovšem nebezpečnost Ruska viděli především v možnosti Kremlu (už párkrát demonstrované) využít energetických surovin a energovodů k politickým cílům. To bylo samozřejmě správné. Ale jen do minulých dnů.

V minulých dnech (a zřejmě ještě dnes) operovalo postkomunistické Rusko vojensky poprvé mimo území své federace. Podle zpráv z noci na úterek až na úrovni města Gori, přístavu Poti a dalších měst ležících daleko od „zachraňované“ Osetie. Je to vážné a vědomé porušení mezinárodního práva. Putin a Medveděv se - jak se dalo předpokládat - zaštítili faktem, že nejsou ani první, ani jediní, kdo bez mandátu Spojených národů válčí v zahraničí a kdo chce připravit suverenní stát o část jeho území a zvrátit jeho politickou orientaci. Paralely z nedávné minulosti i ze současnosti se jim nabízely samy.

Každou další hodinou bylo zřetelnější, že Moskva nechce jen změnit poměry v Jižní Osetii, ale také vládu v Gruzii a zabránit tak jejímu směřování do NATO. K tomu potřebuje zdiskreditovat v očích Gruzínců Saakašviliho. Nebo ho dokonce svrhnout. Bush neváhal z toho dnes v noci Rusko obvinit. Průnik ruských jednotek na území Gruzie až někam ke Gori dokazuje, že Moskva nespoléhá na „signál“, který dostala v dubnu ze summitu NATO v Bukurešti, kde některé evropské země zmařily snahu Washingtonu (a jiných evropských členských zemí NATO) zahájit už nyní přístupový proces Gruzie. Rusko chce vlastní silou - i když snad ne vojenskou - zastavit integraci Gruzie do západního světa.

Opět na okraj: Dnes by možná ještě víc politiků ze zemí NATO váhalo přijmout do Aliance zemi vedenou tak neprozíravým politikem, jakým se ukázal být Saakašvili. V NATO platí „jeden za všechny, všichni za jednoho“. Takže každý musí být dvěstěprocentně spolehlivý, aby se ostatní nemuseli (znovu!) bát, že je nemoudrý nebo nepředvídavý politik zatáhne do zbytečné války.

Fakt, že vojenským vpádem do Gruzie Moskva bez rozpaků obětovala svou mezinárodněpolitickou pověst, potvrzuje domněnku, že cíl, který sleduje, jí stojí za to: je to obrat v poměru sil v kavkazském regionu a obecně v blízkém zahraničí Ruska. I kdyby už byla ruská miniválka s Gruzií u konce (jak dnes říká Medveděv), promítnou se její důsledky nejen do jednání EU s Ruskem o partnerských vztazích a do perspektiv Gruzie na přijetí do NATO. Promítnou se také do sféry energetické bezpečnosti Evropy. Gruzie je významnou tranzitní zemí pro zásobování Evropy i Ameriky ropou. Vede tudy ropovod BTC (Baku-Tbilisi-Ceyhan). Je zatím jedinou jižní cestou, která je alternativou ruských ropovodů pro dodávky ropy z okolních zemí do Evropy, do Spojených států a do Japonska.

Dvoutřetinový podíl na jeho výstavbě měly právě Spojené státy a Japonsko. Mít tento ropovod „na dostřel“, nebo mít pod svou kontrolou příští gruzínskou vládu, to by byl pro Kreml velký strategický úspěch. Tak velký, že by, spolu s dalšími „rozpracovanými“ plány Moskvy na poli transportu energetických surovin, asi v Putinových očích vyvážil vojenská rizika, která Moskva vidí nejen v rozšiřování NATO ale také v připravovaném umístění prvků amerického protiraketového štítu v Česku a v Polsku (jestli to ještě o Polsku platí). Navíc by možná taková změna na šachovnici globální hry „kdo z koho“ donutila  postbushovský Washington pochybovat o tom, zda je vůbec protiraketový štít tou správnou obranou proti reálným rizikům jednadvacátého století, tak jak se budou jevit po vyhodnocení ruského vpádu do Gruzie.

Právě u těch rizik jednadvacátého století, mezi kterými Američané, a v jejich vleku Evropa, dodnes, k Putinově radosti, považují za zdaleka nejnebezpečnější mezinárodní terorismus, bude teď asi nutné přehodnotit míru nebezpečnosti a jejich vzájemné souvislosti. A dobré bude rozpomenout se také na to, že nejlepší obranou proti většině z nich je důsledné dodržování a vymáhání mezinárodního práva.

Dmitrij Medvěděv a Vladimir Putin
Dmitrij Medvěděv a Vladimir Putin
Více fotek
  • Dmitrij Medvěděv a Vladimir Putin autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/3/211/21069.jpg
  • Bombardované město Gori autor: George Abdaladze, zdroj: AP Photo http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/355/35411.jpg
  • Michail Saakašvili autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/35/3475.jpg