Jak se vlastně máme…

Čas už pokročil natolik, že si snad mohu dovolit udělat malou bilanci svého letošního jara a léta. Okolnosti mi letos nedovolily cestovat, takže nemám mnoho výrazných zážitků. Zato jsem ten čas naplnil něčím možná ještě hodnotnějším - totiž nezapomenutelnou zkušeností. Téměř každý pěkný den - a bylo jich od května hodně - jsem strávil alespoň několik hodin pod bohatými korunami stromů v jednom lesoparku na samém okraji Prahy, kde jsem potkával jen málo lidí, z nichž mnozí nechodili, ale běhali, nezřídka se svými psími souběžci, kterým to působilo zjevnou radost.

Snažil jsem se také využít toho každodenního pobytu v překrásné přírodě k rozhýbání těla, ale často jsem i usedl na některou z mnoha neobsazených laviček a v zelených korunách staletých listnáčů jsem drobnými průhledy pozoroval kousky modrého nebe. Z tohoto takřka denně opakovaného obřadu mohu potvrdit, že z mého přízemního pohledu se mi základní barva naší planety jeví definitivně jako zelená a nikoli modrá. Modře ji z Čechů mohl vidět jediný, a to Vladimír Remek z vesmíru. Nevím, jak se mu jeví teď z Bruselu, když je tam europoslancem za komunisty. Doufám, že ji nevidí rudě, když už se u nás barvy často pojímají jen jako symboly politických stran.

Z toho denně opakovaného pobytu v přírodě jsem pochopil Otakara Březinu, který takto chodil do lesů jakoby na bohoslužbu místo do kostela. Byla to nejlepší inspirace pro jeho duši a následně i pro jeho básnickou tvorbu, neboť básně nelze psát v běžném denním shonu. A to doba Březinova byla poklidným rájem ve srovnání s dobou dnešní poznamenanou fetišem rychlosti veškerého konání a myšlení.

Mně se tedy letos čas tak trochu zastavil od chvíle, kdy se stromy zazelenaly, až do těchto dnů, kdy už listí začíná žloutnout. A po celou tu dobu jsem pod těmi stromy pomalu přemýšlel. Stále totiž uvažuji hlavně o tom, jak se vlastně teď máme ve srovnání s jinými obdobími naší nedávné minulosti. Jak je to s těmi výroky, které občas slýchám, že za komunistů to bylo lepší? Díky bohu, že nikdo neříká něco podobného i o nacismu. Přesto však velmi mnoho lidí důrazně žádá, aby mezi ty dvě totality bylo položeno rovnítko.

Není to tak jednoduché, a i když nemůžeme říci, že by se ty režimy v sobě v mnohém nepodobaly, rovnítko mezi ně přece jen klást nelze. Doufejme, že příslušné badatelské ústavy, až je omrzí bezduché hledání v různých seznamech, začnou pracovat na seriozním studiu, v čem přesně se komunismus, nacismus a fašismus navzájem lišily.

Ale jak se tedy máme tady a teď? Pod těmi nádhernými stromy a po dlouhém přemýšlení jsem dospěl k odpovědi poměrně jednoduché, ale přece jen nikoliv každému zřejmé: máme takřka dokonalou svobodu slova a pohybu, kterou jsme tak dlouho postrádali, a po této stránce prožíváme jedno z nejlepších období, jakým tato země za posledních sto let prošla. K pocitu svobody patří i slušné hmotné zabezpečení a zdá se být dost objektivní pravdou, že i tato složka umožňuje valné většině občanů, aby své svobody užívali často až nadstandardně. Někdy by možná i méně bylo více a ušetřené peníze by mohly dobře posloužit k jiným věcem. To ostatně odpovídá i mému dnešnímu námětu, i mé letošní nádherné prázdninové zkušenosti. Opravdu bytostně jsem se při každodenním zcela bezplatném pobytu na jednom místě překrásné české přírody cítil svobodnějším a šťastnějším než předloni v jižním Španělsku, kde jsem mezi tisíci rekreanty chytil bůhvíodkud zanešenou infekci a kde jsem navíc tolik postrádal naši sytou zeleň, na niž jsem se pak po návratu už cestou z letiště nemohl vynadívat.

Tento pozitivní výstup mého přemýšlení je však jen polovinou odpovědi na danou otázku. Druhá polovina je velmi negativní a právě ona oprávněně vyvolává u mnoha našich lidí tolik nespokojenosti a rouhavého přirovnávání k neblahé minulosti. Ano, máme sice svobodu, ale naše demokracie je nebezpečně podvázána korupcí, takže nemáme ani plnou spravedlnost. Tím slovem není míněna jen justice, ale i spravedlnost neúřední a přirozená. Stačí jen trochu sledovat média a člověk se může uchránit od malomyslnosti jen tím, že si raději dopřeje nějaké ty svobodně dostupné zážitky a na to, co se u nás za posledních dvacet let beztrestně rozkradlo a co všechno se nám nalhalo, raději zapomene.

Jenže právě to je velmi nebezpečné i pro udržení oné kýžené svobody. Nelze jinak, musíme se s tím čím dál horším neřádstvem konečně pustit do boje. Je toho tolik, že nás to možná přinutí mávnout rukou i nad sice zločinnou, ale už těžko napravitelnou minulostí a zabývat se zejména každodenní přítomností.

A jelikož je známo už z různých afér první republiky, kdy naše justice byla v lepším pořádku, že skutečnou spravedlnost moc dobře hledat neumíme, přimkněme se raději k těm, v Evropě, kteří to prokazatelně umí lépe, protože nebyli tolik zkaženi lží, falší a bezhlavou touhou po moci, což u nás postihlo i mnoho z těch, kteří nám tak neodbytně stále chtějí vládnout, ačkoliv ztratili cit pro dobro a krásu, i pokud jde o stále ubývající krásy naší přírody.

Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6

Louka
Louka
Více fotek
  • Louka autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/341/34023.jpg
  • Komunistické symboly autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/77/7631.jpg
  • Alegorie Spravedlnosti autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/303/30204.jpg