Odešel Tomáš Baťa

Stále cítím velmi přesně ducha doby hned po listopadu 1989. Neznal jsem nikoho, kdo by tehdy  pochyboval o tom, že musíme co nejrychleji navázat na slavné podnikatelské a průmyslové tradice z doby před  druhou světovou válkou. Žádné vzpomínání na ekonomickou reformu z roku 1968, na rady pracujících a zainteresovanost na hrubém důchodu. Nic takového. Duch doby velel vrátit se ke svobodě podnikání, obnovit instituce kapitalismu. Potřeboval ale zosobnění, stejně jako doutnající ohýnek potřebuje rozfoukat. Tomáš Baťa to musel v daleké Kanadě cítit stejně jako tehdy my tady.

Přijel do Prahy na den přesně, kdy toho bylo právě zapotřebí. V Ruzyni přistála legenda. Živý důkaz  smysluplnosti podnikání i českého podnikatelského génia. Návrat Tomáše Bati do staré vlasti v roce 1989 měl obrovský význam, jaký snad ani nelze docenit. Hledal jsem tehdy generální argument pro zahájení procesu privatizace. Potřeboval jsem ho ve vládě, v České národní radě i v rozhovorech na ulici. Za ta dlouhá 80. léta intenzívního přemýšlení jsem si argumentů postupně naformuloval dost, všechny by dodnes obstály před vědeckou kritikou. Neměly ale žádoucí pádnost. Všichni však brali za samozřejmé, že potřebujeme soukromé podnikání a potřebujeme privatizovat, aby mohli vyrůst noví Tomášové Baťové. Všem začínajícím podnikatelům se to určitě nepodaří, ale příležitost musí dostat všichni. Tomáš Baťa se stal živým argumentem pro budování kapitalismu v Čechách.

Vzpomínám si na své smutné přemýšlení, když jsem koncem 60.let pobýval ve Švýcarsku a v každém i malém městě jsem narážel na obchod obuví BATA. Háček na T chyběl. Tehdy mě ani nenapadlo, že za dvacet let budu mít příležitost napomoci tomu, aby se háček na T vrátil. S panem Baťou  jsem vyjednával podmínky jeho podnikatelského návratu domů. Jednoduché to ale nebylo. Nebýt tehdy pevného odhodlání celé české Pithartovy vlády,  že tady Baťu za každou cenu chceme a nutně potřebujeme,  asi by se to nebylo podařilo. Obecně se nabízely dvě cesty, jak to udělat. Tou první byla restituce - navrácení jeho znárodněného majetku. Pan Baťa ji považoval za zcela samozřejmou. Použitelná však bohužel nebyla. Zákon pro restituce stanovoval pevné datum 25.února 1948 - vrátit se mohlo vše, co bylo znárodněno po tomto datu. Pan Baťa však o své továrny přišel hned po válce.

Tou druhou cestou byla privatizace. Pan Baťa si mohl své továrny koupit. Ta se mu samozřejmě nelíbila, argumenoval přirozeně, proč by si měl od státu kupovat to, co mu stát ukradl. Vyjednávání bylo velmi těžké, ne však proto, že pan Baťa měl vedle sebe svého zdatného syna a chytrou poradkyni. Těžké to bylo proto, že jsem věděl, že má pravdu, ale byl jsem v kleštích zákona. Dopadaly na nás  hříchy nešťastné poválečné doby. Nakonec se podařilo dojednat kompromis - pan Baťa si část svého bývalého majetku, o který měl zájem, koupil za symbolickou cenu, takže to vlastně byla restituce. Měl jsem velkou radost, když jsem s ním pak otevíral jeho obchodní dům Baťa v Praze dole na Václavském náměstí, který léta přežíval jako socialistický Dům obuvi.

Pan Baťa se celou dobu po svém návratu zúčastňoval různých konferencí a velkých setkání s podnikateli. Mluvil o morálce soukromého podnikání, bez níž to nikdo nikam nedotáhne. A samozřejmě o úctě k práci. Kult poctivé práce je asi to největší, co nám velký Tomáš Baťa odkázal.

Tomáš Baťa
Tomáš Baťa
Více fotek
  • Tomáš Baťa zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/388/38783.jpg
  • Baťa autor: ČT24, zdroj: Internet http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/3/256/25582.jpg