Tomík spolupracovník (krátká historka s trvalou platností)

Tomáš Baťa, k jehož třiadevadesáti letům se přezdívka Tomík hodila stejně, jako by důstojnému T.G.M. slušelo hurvínkovské taťulda, vyšel z jednací místnosti. Rozhlédl se a zamířil k manželce Sonje, která ve zlínském ústředí firmy Baťa využila chvilky bez manžela a na počítači studovala grafické návrhy. Její muž za zády nechal skupinu podstatně mladších, ale po dvouhodinovém jednání mhohem unavenějších manažerů, jimž se s koncem podnikového „mozkobouření" viditelně ulevilo. Tomík, zdá se, nebyl se vším úplně spokojen, a tak byli rádi, že horké chvilky pominuly. Jenže se jim ulevilo předčasně.

„Co to je?“ zeptal se Tomáš Baťa, toho jména druhý. Jeho ruka mířila na dveře a bylo jasné, že ví, co to jsou dveře, takže odpověď obsahující jen toto slovo by asi nebyla dostačující. „Vchod do chodby k výtahům,“ zazněla anonymní a na první pohled rozumná odpověď. „Co je TOHLE?“ Nejmocnější muž světového obuvnického impéria, jehož zájem by si podle neradostných výrazů podřízených určitě raději zasloužila továrna v Indii, nebo v Africe, kde mají dveří jistě tisíce, se pohříchu upřel na jediné, byť navíc vypadaly v pořádku a dokonale čisté. „Necháme je přeleštit, raději, že ..?“ Ani vlezlá vynalézavost někoho z přivolaných ale výslech neukončila. „Myslím TADY!“ Začínalo to vypadat, že v mírně nachýleném, ale stále sebevědomém těle třiadevadesát let, pod vstřícnou maskou tikala časovaná rozbuška a právě se rozhodla dotknout nuly. Páně Bati prst se již téměř dotýkal matně bílého skla výplně.

„Pravý devadesátky s bezbariérovým prahem,“ pronesl patrně nenapravitelný technokrat, který naštěstí mluvil dost potichu, takže výbuch nevole nepřivolal. „Jaké zaměstnance?“  Prst, o jehož sousedovi majitel hrdě říkal, že to je pravý ševcovský palec, vyvrácený již geneticky od toho, jak jím celé generace Baťů tlačily kůži k podešvi, se dotkl písmene Z. „Jaké zaměstnance?“ Tomáš Baťa, který se většinu času usmíval, nemusel ani zvyšovat hlas, aby bylo jasné, že se zlobí, prostě stačilo, že se usmívat přestal. Opakovaná otázka zůstávala bez odpovědi. U Baťů se totiž slovo zaměstnanci neříkalo nikdy a bylo to pravidlo železnější, než ingoty komunistických úderek.

Když jsme s Tomášem Baťou začali natáčet dokument pro Českou televizi, byla to jedna z prvních, jedna ze druhých a jedna ze třetích věcí, které nám řekl, respektive jedno z přikázání, která během rozhovorů opakoval: v naší firmě jsou všichni spolupracovníci, žádní zaměstnanci. Od člověka, stojícího po desítky let v čele společnosti s desítkami tisíc zaměstnanců -  pardon: spolupracovníků! - po celém světě, to překvapilo. Přísnost, s níž nechal své další spolupracovníky okamžitě nápis zaměstnanci odstranit, byla přitom zajímavým kontrapunktem k této interpersonální laskavosti. Spolupracovník neznamenalo kamarád na výletě, parťák z hospody nebo něco podobného. To slovo bylo projevem úcty a soudržnosti, ale nezbavovalo zodpovědnosti.

A tak Tomík vydusil pár svých podřízených spolupracovníků za slovo zaměstnanec na dveřích jen proto, aby se jiní spolupracovníci necítili podřadní. Malichernost? Spíš princip. A myslím, že natolik trvalý, že pokud nemá Svatý Petr nic zásadního proti, mění se už nápisy i na bráně nebeské.

Tomáš Baťa
Tomáš Baťa
Více fotek
  • Tomáš Baťa zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/388/38783.jpg
  • Památka Tomáše Bati autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/390/38901.jpg