Řidiči versus chodci v pokřiveném zrcadle

Média jsou našimi prodlouženými smysly svého druhu, na což kdysi upozornil známý médiolog Marshall McLuhan ve svém díle Understanding Media - The Extensions of Man (1964). U nás tu knihu známe pod názvem Jak rozumět médiím, když zbytek titulu o extenzích lidských orgánů a smyslů prostřednictvím médií zůstal bez překladu.

McLuhanovu myšlenku chápu nejen tak, že média rozšiřují naše obzory, na které bychom časově a prostorově svými smysly nedosáhli. Od médií jako extenze člověka očekávám, že mne budou informovat o okolním světě tak, abych se v něm mohl dobře orientovat a pohybovat. Podobně jako můj zrak mi předá informaci o překážce, na kterou narazím, a já se podle té informace mohu následně rozhodnout, co s tím udělám, tak i média by nám měla podávat co nejpřesnější informace o nástrahách okolního světa, abychom na ně mohli adekvátně zareagovat, případně se jim vyhnout a zabránit tak škodám na našem životě či majetku.

Jestliže mi moje oči dodají nepřesnou informaci o šířce příkopu, který chci přeskočit, je vysoce pravděpodobné, že nedoskočím a spadnu do něj. Jestliže nám média zkreslí obraz okolního světa tím, že si nevšimnou důležitých a podstatných věcí, a naopak svoji pozornost zaměří na banality, z nichž se snaží vytvořit světoborné události, pak neplní dost dobře funkci našich prodloužených smyslů. Vystavují nás nebezpečí, že - obrazně řečeno - spadneme do jámy, na kterou nás buď nikdo neupozornil, nebo byla širší a hlubší, než jsme se z médií dozvídali.

Také proto by přesnost a úcta k faktům měly být základními hodnotami, kterými se bude řídit žurnalistika obecně, a zpravodajství zvlášť. Dosahovat přesnosti není snadné, jestliže ji nechápeme jen jako prosté řazení zjištěných faktů a zdrojovaných citací, ale také jako úsilí dopátrat se pravdy o těchto faktech. Chce to prověřovat zdroje, nebrat za bernou minci vše, co se nabízí, zvažovat všechna pro i proti, být ochoten akceptovat i údaje, které se nehodí „do krámu“, v našem případě do schématu připravované zprávy či reportáže. A především - chce to poctivý přístup novináře ke své profesi posla přesných, nestranných a nezkreslených zpráv.

Do tohoto poněkud širšího úvodu se mi rozvinulo psaní glosy na okraj debaty, kterou odstartoval článek Hospodářských novin ze čtvrtka 28. srpna Chodec je vládcem přechodu, rozhodl soud. Protože jsem také chodec a přes přechody chodím každý den, titulek mne zaujal, neboť z jeho znění, ale i z prvního odstavce článku se dalo odvodit, že soudy rozhodly o absolutní přednosti chodců na přechodech. Posuďte sami: „Lidé na přechodech pro chodce mají nové vlivné ochránce: soudce Nejvyššího soudu. Podle nich padá vina za nehody na přechodech téměř vždy na řidiče. A to i tehdy, když člověk přechází neopatrně nebo se dokonce zapomene rozhlédnout.“

Není bez zajímavosti, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 592/2008 nese datum 28. května 2008, tedy tři měsíce před tím, než se dostalo na první stranu HN. Jak bývá u nás dobrým zvykem, tématu - byť poněkud staršího data - se okamžitě chopila další média. O den později, v pátek 29. srpna, bulvární deník Aha! čtenářům pod titulkem „Viníkem bude vždy řidič!“ oznámil, že „Za nehodu na přechodu může řidič, i když mu do cesty náhle vkročí podnapilý chodec, nebo když člověk přechází neopatrně. Vyplývá to z rozsudku Nejvyššího soudu.“

O přednosti opilých chodců na přechodech ještě v pátek informovala rozhlasová stanice Frekvence 1. V pondělí 1. září rozvinul téma komentář v Haló novinách s titulkem Chodec je Bůh. Podobně jako předešlé články, také tento komentář se kriticky opřel do rozhodnutí Nejvyššího soudu, o němž napsal, že je „výrazně nerovnoměrné, znevýhodňující a vlastně popírající právo být účastníkem silničního provozu v postavení řidiče. Hlavní slovo má chodec, i kdyby byl na mol a netečný k provozu.“

Potud informace z médií. Nebýt internetu, jeden by skutečně uvěřil tomu, že nebohý motocyklista se stal obětí „podnapilého chodce“, který mu „náhle vkročil do cesty“. Jenomže po přečtení spisu 592/2008 se situace jeví poněkud jinak. Pravda, starý 91letý muž, kterému později naměřili 0,85 promile alkoholu v krvi, přecházel přechod „zcela netečně k provozu“. Ale zcela určitě nevkročil „náhle do cesty“, neboť na přechodu byl už dávno před tím, než motocyklista k přechodu přijel. Ten se hájí, že jel předepsanou rychlostí, na druhé straně jel v těsném závěsu za jiným motorkářem, rychlostí sice povolenou, leč vzhledem k situaci nepřiměřenou. Místo toho, aby přibrzdil, snažil se staříka objet myškou, což se mu nepovedlo.

Tohle všechno je možné si přečíst v plném znění rozsudku na internetu. Uvést věci na správnou míru se pokusil také mluvčí Nejvyššího soudu Petr Knötig v tiskové zprávě, kde se praví: „V některých médiích se ve čtvrtek 28. srpna 2008 objevila zkreslující informace o rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, podle něhož je chodec vládcem na přechodu. Toto tvrzení je zcela zavádějící a zkreslené, protože Nejvyšší soud ČR nikdy podobné rozhodnutí nevydal. Naopak senát Nejvyššího soudu jasně potvrdil znění zákona č. 361/2000 Sb., podle kterého je řidič vozidla povinen u přechodu pro chodce dbát zvýšené opatrnosti, v případě potřeby snížit rychlost a případně i vozidlo zastavit.“

V době, kdy tento blog píšu, tj. ve středu 3. září, po dementi mluvčího NS v médiích ani vidu ani slechu. Namísto toho Hospodářské noviny otiskly  výtah z blogu Jiřího Kinkora, který okamžitě přilákal hodně čtenářů a také diskutérů.

Chápu. Střetávání řidičů a chodců na přechodech je žhavé a přitažlivé téma. Jenom ještě kdyby ta média o něm informovala přesně a nezkresleně. Nebýt internetu, mohl bych si doopravdy myslet, že české soudy se bezvýhradně staví na stranu neodpovědných opilců proti nebohým řidičům motorek.
Český tisk
Český tisk
Více fotek
  • Český tisk zdroj: Internet http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/3/256/25558.jpg
  • Nejvyšší soud České republiky zdroj: Wikipedia.org http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/5/402/40189.jpg