Ucho Svobody: Yvonne Sanchez, Randy Newman a Respekt bez respektu

Dlouho se chystalo nové album polsko-kubánské dívky usazené v Česku, Yvonne Sanchez. Vlastně jako bonbonek připravovalo české vydavatelství desku jazzové zpěvačky, kterou znají převážně jen návštěvníci klubů. S předpokladem, že se bude lépe prodávat v Polsku, kde je jazz silnější a kam Yvonne zajíždí. Koukáme jako blázni, říkala mi v pátek zástupkyně té firmy, lidé si Yvonne kupují, až se deska cpe na vrchol prodejnosti!

Není ani příliš divu, novinka My Garden je chytlavá a zajímavá. Latina jak od pravověrné Brazilky, shodou okolností třeba porovnatelná s novinkou Eliane Elias, za kterou fakt nekluše s odstupem. A navíc zpívá Yvonne jen vlastní věci. Kapelu má lehce mezinárodní, mastering proběhl v Polsku, kam se vydávají čeští muzikanti za dobrým zvukem stále častěji. Náladové, zasněné vesměs balady plynou naprosto přirozeně, jejich poslech si můžete ponechat do auta, jako podkres pro setkání s osobou blízkou nebo třeba oživí příjemnou kavárnu. Není to zlom, je to další kvalitní domácí nahrávka s mezinárodními parametry.

Ta nejvyšší kritéria nesporně naplňuje novinka Randyho Newmana Harps and Angels. Tenhle vynikající písničkář s osobitě jakoby plačtivým hlasem je osobnost mimo hlavní zájmy našich médií. Přitom napsal spoustu vynikající filmové muziky, nosí desítky ocenění, Oscary počínaje. A průběžně, pokud vím, naplňuje nadšením našeho Jana Buriana, který ho lehce a po svém pokorně plagiátuje. Newman v ústřední skladbě vypráví o svém prožitku, kdy kvůli kolapsu zaslechl Hlasy. S odstupem a vtipem, a navíc ve výborné písničce. Instrumentální a hlavně melodické nápady doplněné jeho nenapodobitelným projevem, to je nová nahrávka. Jedna z nejlepších letošního roku.

Ve svých blozích jsem v minulém měsíci průběžně informoval o turné Českého národního symfonického orchestru po Novém Zélandě a Austrálii, kde doprovázel Andreu Bocelliho. To jsem ještě netušil, jak naruším kruhy některých českých novinářů. S lehce odhadnutelnou motivací a s naprosto nepochopitelnou arogancí napadli mou práci ve svých médiích. Že prý utrácím peníze koncesionářů a jezdím si tak daleko (a navíc ne poprvé). Tak je a všechny další chci uklidnit - z nákladů cesty platila Česká televize jen zlomek, jako by se turné odbývalo třeba v Rakousku. A přitom šlo nesporně o exkluzivní záležitost. Výborně přijímaný a výborně vybavený český orchestr viděla značná část hudbymilovného publika na vzdáleném kontinentě. A Česká televize byla při tom. Což by mělo být pravidlem. Nemýtizovat kdejaké vystoupení v pronajaté Carnegie Hall, turné po krajanských klubech. Rozlišit, kdy se jedná o skutečný úspěch, což zmíněné turné nesporně bylo. Byl jsem při tom a diváci díky tomu také. Navíc - cesta proběhla jen v jedné osobě, turné jsem natáčel sám. Vyhozené peníze? Neřekl bych. Co vy?

Aby svému výpadu dodal zdání objektivity, nashromáždil (pokud vím) výtvarný kritik J. H. Vitvar z Respektu mé údajné chyby za poslední rok. Bez respektu, ale hlavně bez elementárních znalostí televizní práce. Vyvozuji z toho jedno základní - budu si ještě víc dávat pozor na rázné negativní soudy o práci muzikantů, herců nebo výtvarníků. Je to hodně nepříjemný pocit, ta bezbrannost.
Andrea Bocelli s doprovodem Českého národního symfonického orchestru
Andrea Bocelli s doprovodem Českého národního symfonického orchestru