Minulý týden se v Ústí nad Labem seznámili zástupci české vlády i německých oficiálních míst s výsledky tříletého vládního projektu, který měl zmapovat osudy odpůrců Hitlera z řad tzv. sudetských Němců. Průzkum zjistil, že jich bylo více, než se zatím tvrdilo, a že se k nim poválečné Československo nezachovalo právě pěkně. Lze předpokládat, že konkrétní čísla i osudy budou zveřejněny. Stejně tak lze usuzovat, že ohlas na tato fakta bude obdobný jako na všechna jiná týkající se vývoje vztahů mezi Čechy a českými Němci v období od druhé poloviny 30. let minulého století do dob těsně po druhé světové válce. Tedy většinově odmítavý, neboť sudetští Němci přece "zradili Československo" a vyhnání si zasloužili. A nějací antinacističtí podivíni stojí tak nejvýš za mávnutí ruky. Kdo ví, co doopravdy byli zač?
Nějak málo spravedlnosti
Debata o odsunu i o tom, jak se zdejší občané po válce chovali ke svým někdejším německým spoluobčanům, není jednoduchá. Válečné roky se všemi jejich pocity strachu a utrpení, vědomí, že tzv. Sudety a většina jejich německých obyvatel byly významným závažím při konstrukci následného ponížení zemí Koruny české, to všechno nelze odestát. Právě tak nejde klást rovnítko mezi tehdejší zjitřenou náladu zhovadizovanou válkou a současné pojetí humanismu a lidských práv. Nicméně nelze odhlédnout od skutečnosti, že už tehdy někteří Češi i zástupci našich spojenců nazývali chování mnoha zdejších posthrdinů „gestapismem“. A nemluvili tak jen o činech představitelů luzy (z níž mnozí se legitimizovali páskami Revolučních gard), ale i řady příslušníků pravidelné československé armády, kteří inspirovali a vykonávali, či se podíleli na zločinech, které nejsou přijatelné ani v době těsně poválečné. Připomeňme například bezuzdné vraždění v Postoloprtech nebo v Přerově na Moravě.
Nedůstojné a nepřijatelné bylo i zacházení s těmi Němci, kteří prokazatelně nesouhlasili s Hitlerem a henleinovci. Ve „svobodném“ Československu se i z nich stali občané druhé kategorie. Někteří, pravda, byli z odsunu vyjmuti, ovšem kolik obstrukcí si při tom prožili… Řadě z nich se navíc vysmeknout z okovů naší „národní spravedlnosti“ nepodařilo. Jiní při pohledu na ponižující postavení i těch „správných“ Němců v Čechách odešli raději dobrovolně. Ostatně, hodnotíme-li existenci těch, kteří byli loajální s Československem, nestačilo jim prokázat, že se henleinovské politiky stranili, činů zfanatizovaných nácků se nezúčastnili. Museli přinést důkazy, že proti hitlerismu aktivně bojovali a vystupovali. Mezi námi hezky česky: kolik Čechů, Moravanů a Slezanů by mohlo takové potvrzení předložit?
Zcela samostatná kapitola je osud německých antinacistů, prchajících z obsazovaných Sudet po Mnichově. Úřady Česko-Slovenské, tzv. druhé republiky, je po celých vlacích vracely zpět do Německa, tedy do péče gestapa. Historie chování „pravých, národních Čechů“ z tohoto období by zasloužila mnohem větší popularizace, než se jí dostává. Včetně vylučování Židů z profesních komor a vytváření koncentračních táborů pro Cikány. Ano, oficiální místa konala pod tlakem Německa, nicméně kolika prostým „roduvěrným“ Čechům by se asi třásla ruka, kdyby měli po válce jít na úřad a vyžádat si potvrzení, že aktivně vystupovali proti této odporné zlovůli?