Stává se fotbal hnusně brutálním sportem?

Tak už je to tu zase. Mladičký fotbalista Slavie Michal Švec si v letošním roce zažil již podruhé, co to znamená dostat v zápase tvrdou ránu do hlavy. Tentokrát to údajně "nebylo nic tak strašného“ jako minule, kdy mu zapadl jazyk. Teď prý jen nějaký otřes mozku, do týdne bude v pořádku. Před časem skončil po srážce s teplickým Josefem Kaufmanem v hlubokém bezvědomí kladenský útočník Dave Simpson a ještě před tím Petra Čecha - pro zdejšího fanouška nedotknutelný brankářský, fotbalový a společenský idol - nakopl do hlavy divoký Ir Stephen Hunt z Readingu.

Všechny tyto události okamžitě vyvolávají úvahy o tom, zda nejoblíbenější sport se nezapletl příliš do osidel komercionalizace a s ní související všeobecné agresivity. Hraje se prý za příliš velké peníze, úspěch se stal modlou, pro niž jsou lidé ochotni obětovat nejen sebe, ale i bližního svého. Sport, alespoň ten velký, už není sportem.

Jistě, je v těch úvahách leccos racionálního a dalo by se ze změn v záležitosti tak jednoduché jako je kopání do míče usuzovat na posuny ve složitém předivu společenských a civilizačních změn. Ovšem sestupme z tribun mudrlantských úvah občas na zem fotbalového trávníku. Stačí si přečíst třeba prastarou knížku Když chytal Plánička. Vypráví příběhy Františka Pláničky, meziválečného brankáře fotbalové Slavie a reprezentačního týmu, považovaného dlouho za adepta neoficiálního titulu nejlepšího brankáře světa. Také si zažil bezvědomí po srážce s útočníkem. Také dochytával zápas s rukou zlomenou nešetrným nakopnutím. Vzpomíná též, jak ve finále mistrovství světa 1934 v Římě zůstal po ostrém zákroku italského hráče ležet útočník Antonín Puč v mrákotách, vedoucí výpravy se ho pokusil oživit čpavkem a vyvolal v něm štiplavými kapkami takový běs, že Puč vyskočil, sebral balón, upaloval s ním jako divoch a z neuvěřitelného úhlu vstřelil naši vedoucí branku.

Tak vzpomínají i mnozí další fotbalisté z dob prastarých, starých i nedávných. Připomeňme si například osud Rudolfa Kučery, útočníka, o němž se říkalo, že konečně přišel Někdo po Josefu Bicanovi. Když mu bylo třiadvacet, sestřelil ho v zápase s Górnikem Zabrze stoper Oslizlo úplně stejně jako Kaufman Simpsona. Či spíše brutálněji a dozajista zákeřněji. Pro Kučeru to znamenalo konec s kopanou. A další příklady by se daly sypat…

Jistě, jde o velké peníze. Ano, žijeme v době, v níž úspěch je nezdravě zbožštěn. Také všeobecná agresivita a neúcta k druhému rostou. Ovšem vcelku lze konstatovat, že na fotbalových hřištích se to mydlilo vždycky. I když se fotbal hrál za dva šupy padesát, ve dveřích se dávala přednost starším a muži věděli, že se sluší pomoci dámě do kabátu.

Josef Bican
Josef Bican