Návrat hříšníka

Veřejností kdysi hodně otřáslo odhalení korupce v české kopané. Pak jsme se nasmáli při Čtvrtníčkově a Lábusově interpretaci výlovu fotbalových kapříků. Nyní se někteří tváří, jako by je mrazilo, když hlavní postava této tragikomedie, Ivan Horník, se zase vydala za pomoci příbramského (nejen) fotbalového bosse Jaroslava Starky do světa kopaného míče.

Pohoršil se nad tím i Pavel Mokrý, hlava naší kopané, byť krk, který touto hlavou kroutí – Vlastimil Košťál – zatím nepromluvil. Ale od toho to těžko čekat, vždyť on o žádné korupci nic nevěděl, ba ani nezaslechl. Nejspíš ve své velikosti pohrdá čimčaráním vrabců na střeše. Ti spravedliví ovšem, kteří si fotbalových triků povšimli, neboť stačilo sledovat utkání na hřišti, ti se rozčílili, ba urazili. Pravda, až na několik výjimek.

Patřím mezi tyto výjimky. Nevadí mi, že se Horník vrací do kopané. Alespoň ne, připomenu-li si podmínky a atmosféru, v nichž musel fotbal opustit. Bylo přece zřetelné, že vyšetřování fotbalové aféry po razantním začátku najednou dostalo ráz poněkud operetní. Některé – zejména Horníka – policejní odposlechy dostaly do izolace. A když ve stejných odposleších z jiných úst zaznělo, že „celé jaro bylo cinklé”, rozhodly orgány činné v trestním řízení a po nich i fotbaloví “kádrováci”, že to byla taková svérázná legrace, která ani nestojí za další prošetřování.

Vypadá to celé, že v kopané bylo tehdy nastoleno jakési poloviční právo. Jenom pro někoho. A jak se komu hodí. Taková polovičatá spravedlnost je horší než žádná, protože vytváří další nespravedlnosti tím, že jednoho potrestá a jiného z trestného kola pustí. I tak je třeba dívat se na případ Ivana Horníka. Proč by se nemohl do fotbalu vrátit, když jiní, nejspíš podobní, v něm bez problémů mohli zůstat.

Pavel Mokrý
Pavel Mokrý