Někteří komentátoři si při nedávné "kauze Kalousek“ povšimli pozoruhodné skutečnosti: v české politice, z většiny svázané pevně vůlí stranických sekretariátů, došlo k rebelii. Lidovci povstali proti svým mocným a důsledkem tohoto "vzbouření na vsi“ byla rezignace předsedy a chvění dalších funkcionářů. Byl to jev nezvyklý a úlevný.
Svědomí sekretariátu
Většinou zapomínáme na skutečnost, že poslanec by měl de iure jakémukoliv zájmu, včetně interesu své strany, nadřazovat mínění vlastního svědomí. Morálně se to týká každého straníka. Podivuhodný zvyk: „strana se nikdy nemýlí,” tu zůstal z časů totalitních, v nichž komunistický zájem byl svatým postulátem. Ti odvážnější občas prosili alespoň o právo říci: “nevím,” když už „Ne” byla v každém případě plnohodnotná zrada. Sledujeme-li chování dnešních straníků a zejména poslanců celého politického spektra, jejich jednání “staré časy” poněkud připomíná. Podlézavost ke straně, čímž je myšlena servilita vůči jejímu vedení. Tato pokřivenost vztahu jde až tak daleko, že jednotliví poslanci jeden druhému ukazují, jak hlasovali při tajných volbách. Strana a její vedení přece všechno vědí lépe než já, obyčejný poslanecký (stranický) smrtelník, malý individuální rozoumek zmítaný nepřátelským a lstivým okolím.
Věru, čin lidovců, který bychom měli považovat za zcela přirozený, jeví se ve zdejším politickém prostředí téměř exoticky, ba revolučně. A při tom je to tak prosté: sekretariát přece není svědomím člověka, dokonce ani straníka a poslance. To sídlí někde docela jinde.