Příliš velká žízeň

Staří bloudi, kterým už v dnešních mladých, progresivních, talentovaných časech nikdo nenaslouchá, to říkali před časem: "Co jsou platné průtrže, když země je před tím, než přijdou, vyschlá až do morku.“ Ano, prudké deště pak po takové utvrdlé půdě stékají do nejbližších vodních toků, způsobí mnohdy až katastrofální zátopy a potom se jenom řítí kamsi mimo naše území, protože – jak známe ze školních dob – voda k nám nepřitéká, pouze nás opouští. Nyní varují nejen komičtí písmáci, ale i vědci. Prý pokud se nezmění vývoj klimatu, mohly by za sedmdesát let vyschnout některé malé toky.

A to jsme na tom, prosím, ještě dobře. Leckde ve světě je voda příčinou nebo alespoň spolupříčinou válek. V dobách, kdy má člověk pocit, jak technokraticky, tržně, přímočaře zvládá sám sebe i svět. Prý, aby to nebylo za pár desetiletí s vodou dramatické, ba tragické, měli bychom zase nechat vodní toky se klikatit. Ve dvacátém století se jejich délka zkrátila o třetinu, jak člověk ke svému životu nutně potřeboval, aby se hnaly rovně a bez zdržujících kliček. Jenomže človíček si nevšiml nebo mu bylo lhostejné, že řeky a potoky potom krajem pouze protečou a nevsáknou se do jejího gruntu. Pak, prosím, vysycháme.

Je to jako s myšlením. Předminulé století prý bylo stoletím rozumu. To minulé stoletím běsů následkem zhoubně rozbujelého rozumářství. Nejen s vodními toky zacházíme brutálně přímočaře. Nutíme k tomu i sami sebe a svůj mozek a svoje srdce. Ideologicky nám má být jasno: kdo není s námi, je proti nám! Extrém kolektivistického šílenství. Však občas jako by znělo: „Kdo není se mnou, je nejen proti mně, ale proti blahu všech!” Vykloubenost individualismu. Povšimněme si kupříkladu obecného volání po přímočarosti v politice. Pravá, levá: paci, paci! A když tato uvyklá přímočarost jenom trochu zaškobrtla, jsme rozvrkočení jako rozmazlení fracci, kteří jsou zaskočení tím, jak najednou nejde všechno rovnou po jejich, ale svět že je malinko složitější a jako s takovým je nutno s ním nakládat a podle toho řešit problémy. Lze ovšem předpokládat, že zdejší politická scéna nebude přemýšlet v dlouhých meandrech, nýbrž zkusí nějaké přímočaré rychlé moderní řešení. Bude efektní, ovšem hrdla, která zpočátku provolají: “Sláva!”, časem vyschnou. Jako bylo po opoziční smlouvě. Třeba změníme volební zákon – vítěz bere všechno! Nezvítězili jsme, zaveďme tedy úplně jiná pravidla! Taková, co se právě hodí. Přímočaře jako tečou současné řeky.

Ještě nemáme žízeň. Tu pociťuje svět daleko od nás. I k němu přistupujeme jaksi zrychla: co se jím trápit, nás se to netýká! Však myšlení těch, kdož trpí nedostatkem životní vláhy, se začíná také narovnávat: "Nemáme studny, půjdeme pít z vašich!” Dalo by se říci, že už se o ně ani nechtějí s námi dělit. Touží mít je jenom pro sebe. A s tímto jejich přímočarým myšlením se naše stejně přímočaré myšlení míjí. Obě se řítí rovně, drsně a zprudka, ale každé mimoběžně jinudy.

Možná bylo by moudré vrátit se v mnohém ke klikatým tokům řek a jejich zátokám, v nichž se, pravda, všechno zpomalí, ale alespoň nějaký čas zůstane. Neproteče jako by nebylo. To je ale volání starých bloudů, podobných těm, kteří říkali, že vyschlá zem nepřijme dar dešťů. Svět přece musí přímo vpřed! V bazénech na zahradách nutno měnit vodu, byť by studny měly vyschnout. Vždyť přece musejí přijít silné deště! A potom bude dobře! A kdyby ne, však my to zase nějak uděláme. Člověk se ovšem marně rozhlíží: je tu někde nějaký Noe, kterého by byl Hospodin ještě ochoten oslovit a ušetřit?

Voda
Voda