Svět podle Zdeňka Velíška (33)

Před týdnem zahájili v Bruselu slavnostně “Rok mobility pracovních sil“. V Bruselu to může znít nadějně, optimisticky, opravdově, seriózně, důležitě. V Praze, Varšavě, Budapešti, Bratislavě, prostě v osmi nových členských zemích, jimž Evropská unie v přístupové smlouvě zmrazila pohyb pracovních sil po většině států EU, to zní výsměšně, urážlivě, bezvýznamně, neseriózně. Aspoň na první pohled a poslech.

Když volný pohyb zájemců z Česka (a dalších sedmi zemí)
o práci v jiných zemích Evropské unie znemožňují tzv. přechodná období, tak o jaké mobilitě je tu řeč!? „Přechodné období” je – opakuji pro pořádek - doba, po kterou si „staré členské země EU vymínily povolení zákazu zaměstnání pracovníků z „nových” členských zemí Unie na svém území. Může trvat až sedm let od rozšíření Unie v r. 2004.

EURES – European Emloyment Services

Radost z nové služby Direktoriátu pro zaměstnanost a sociální otázky Evropské komise (EURES - European Employment Services) a portál, který zřídila má tedy pro českého (a třeba estonského) uchazeče o práci v EU hořkou příchuť. Od Aše až po Tallin si zejména mladá generace bude v tom „roce mobility” myslet něco o humbuku nebo aspoň
„o povyku pro nic”.

Pochybuji, že si čeští zájemci o zaměstnání v zemích EU dají tu práci, aby v záplavě textů - sice poučných a návodných, leč pro ně zatím jen teoreticky - objevili na webové stránce EURES také vysvětlení, že s Rokem mobility přišla Komise
(a tedy hlavně český komisař Vladimír Špidla) vlastně právě proto, aby jejich handicap zmizel, aby se vlády těch členských zemí, které sveřepě trvají na zachování původní dojednané délky přechodných období (tedy 7 let), daly přesvědčit o tom, že jejich pracovním trhům by neublížilo, kdyby se otevřely zájemcům o práci z nových členských zemí, a že mobilita pracovních sil přispěje k dosažení vyšší dynamiky národních ekonomik, nemluvě už vůbec o upevnění evropské vzájemnosti, či jak nazvat důsledky mnohem lepšího vzájemného poznání a porozumění, k němuž by vedlo zmnožení kontaktů mezi lidmi jednotlivých evropských národů.

Mimochodem nejde o nic nového. Mobilita pracovních sil už tu byla v dobách kdy se chodilo na vandr; krajánci mívali dost dobrý pojem o tom,
že je „všude dobře” a možná i o tom, že „doma nejlíp”. O někdejší rozsáhlé mobilitě pracovních sil vypovídá ještě dnes vídeňský telefonní seznam a jména dlouhé řady význačných Rakušanů. Tenhle historický fakt se dá jen tak s úsměvem nadhodit, ale dal by se právě tak zcela vážně analyzovat a brát jako argument. Fenomén někdejší bezhraničnosti světa práce ukazuje na to, že Evropa se tu možná pouze vrací k čemusi zapomenutému, a ne že experimentuje s něčím novým! Je ostudou minulého století, že se věci dramaticky změnily a že horizont člověka žijícího z práce najednou končil na národní hranici. A nemyslím, že to bylo charakteristické jen pro svět za železnou oponou. Portugalští (a jiní) „gastarbeitři” přijížděli do Německa
(a Francie) tajně, skryti pod plachtami náklaďáků, a pracovali tam většinou ilegálně (tj. především bez jakýchkoli sociálních a zdravotních záruk).

Rok mobility naznačuje, že to má být jinak. Ano, musí to být úplně jinak, má-li mít pojem Evropa (rozuměj EU) smysl i v oblasti práce! Ale fakt, že EU přichází jen s „rokem” mobility a ne s „epochou” mobility, svědčí o tom, že Evropská komise to zatím zkouší zlehka a snad až příliš bázlivě. Co dělat, když je závislá na národních vládách (jako je německá a rakouská)!

Británie – Irsko – Švédsko … a snad brzo Španělsko!

Madrid (a možná Helsinky) zruší „přechodné období” pravděpodobně k 1. květnu 2006, tedy ve lhůtě dvou let, kterou EK dala každé zemi k tomu, aby zrevidovala nutnost zákazu zaměstnání uchazečů o práci z nových zemí. Tři výše jmenované k „přechodnému období” ani nesáhly. Ostatní údajně nic revidovat nebudou. Mobilitu tedy zas až tak moc nechtějí, že?

Když jsem před rokem dělal ve Španělsku reportáž o regularizaci ilegálních přistěhovalců (automaticky dostal „papíry” každý, kdo prokázal, že má práci. Bylo jich 700 000!), mluvil jsem v Madridu s mnoha Rumuny. Už tehdy dosvědčovali vstřícnost španělského pracovního trhu. Španělská „liberalizace” v oblasti práce je vůbec zajímavý fenomén. Za prvé: domácí nezaměstnanost nevzrostla (zůstala od loňska na 9%). V devadesátých letech byla 2x tak vysoká (!), a těch 700 000 nebo kolik dělalo načerno, neplatili tedy daně a neodváděli je za ně ani jejich zaměstnavatelé! Dnes těch 700 000 regularizovaných vylepšuje svými odvody a odvody svých zaměstnavatelů sociální položky státního rozpočtu. Je víc peněz na zdravotnictví, školství apod. Fakt! Takže ať prý přijdou další.