Píšu v autě, které se posunuje sněhem a mlhou po sjednocené Evropě směrem na východ. Z Francie domů. Čtyři dny jsem se na jihu Francie zabýval tak trochu zločinností (jako novinář ovšem) a fungováním policejní a justiční spolupráce v rámci Evropy (případ Čabrada). Pak také tak trochu otázkou udržitelnosti evropského zemědělství (což se ve Francii zkoumá nejlíp, jak jistě každý uzná). A jelikož to byly právě ty 4 dny, které třeba nějaký historik či ještě spíš novinář s obvyklou nadsázkou nazve "čtyřmi dny, které uklidnily svět", šilhal jsem, když to jen trochu šlo, tedy po večerech, do Bruselu a Hongkongu. Právě tam se ten svět měl trochu uklidnit.
Svět podle Zdeňka Velíška (26)
Společný jmenovatel
Na těch dvou jednáních mě fascinovalo to, že z komentářů, které se o nich psaly, se mi vyloupl jejich společný jmenovatel: v Bruselu i v Hongkongu šlo o to zažehnat konfrontaci mezi bohatšími a chudšími. Dá se říci, že jak v Bruselu, tak v Hongkongu se k sobě oba póly trochu přiblížily. V Bruselu možná dost, v Hongkongu možná jen o krůček. Ale obě ta zasedání přispěla ke zklidnění atmosféry. To bruselské v Evropě, to hongkongské v globálním měřítku.
V Evropské unii hrozila roztržka nad rozpočtem proto, že všichni nesdíleli názor, že je nutné dodržet slovo dané těm chudším (tj. novým) a zachovat smysl strukturálních fondů, to jest vyrovnávat jejich prostřednictvím i tentokrát - po rozšíření o 10 zemí - rozdíly mezi chudšími a bohatšími a docílit tak - ku prospěchu všech - větší soudržnosti Unie jako celku. Nešlo jen o to, že vůli k tomu neprojevila předsedající Británie. Ještě horší nevůli k rovnějšímu přístupu k chudším - tedy novým - projevila už dřív většina Francouzů a Holanďanů v referendu o evropské ústavě. Holanďané řekli tehdy NE kvůli tomu, že rozšíření EU jim jakožto druhým největším čistým plátcům do kasy Unie přinášelo perspektivu jen ještě větší oběti na oltář unijní solidarity. Francouzi se zase vzepřeli větší integraci Evropy kvůli tomu, že uvěřili bajce o polském instalatérovi a jeho podílu na francouzské nezaměstnanosti.
Schválení rozpočtového výhledu EU na léta 2007-13 je první korekturou chyb napáchaných při ratifikaci evropské ústavy (a ovšem rovněž při její formulaci). Bruselský summit Unii vnitřně uklidnil, zmírnil nebezpečí dalšího vyhraňování dvou táborů: chudších a bohatších, subvencovaných a subvencujících, západních a východních. Bruselský summit navíc zpomalil pokles „akcií“ Evropy na trhu světové prestiže. Není to málo, ale musí to mít pokračování.
Sever a Jih - Dnešek a včerejšek - 20. a 21. století
V Hongkongu byla konfrontace mezi chudými a bohatými samozřejmě mnohem zřetelnější, jednoznačnější než ta bruselská. Už dlouhá desetiletí známe kontrast pojmů Sever a Jih. Mimochodem, dramatické parametry tohoto kontrastu nám Čechům umožňují - ale také nás morálně nutí - uvědomit si, že patříme do světa bohatých. (Proto jsem také používal místo slova chudí slovo chudší, když jsem se o pár řádek výš zabýval tou evropskou dichotomií). Vím, že leckdo mi namítne, že je třeba také vidět, kdo z nás v tom světě bohatých je opravdu bohatý a kolik je tu ještě chudých, ale to je na jiný komentář (a možná pro jiného komentátora). Obecně platí, že Česko patří do hemisféry bohatých.
Ale Hongkong nám bohatým postavil před oči jednu z pravd nového, tj. globálního světa: užívat si v klidu prosperity „Severu“ bude možné jedině při neustálém a pozorném hledání správného přístupu ke zbytku světa, k „Jihu“. Nemám na mysli charitativní přístup, ale něco takového, o co Evropa na vlastním teritoriu usiluje na ose západ - východ. Brusel nám dostatečně napověděl, že je to pracné, ale že to jde. Totéž se dá říci v globálním měřítku o Hongkongu. I když, jak jsem řekl, tam šlo o slepičí krok, a to ještě v oblasti zemědělské produkce o krok odložený na další desetiletí!
Jedna věc platí už ale teď a bezodkladně: Ještě včera – tedy ještě ve dvacátém století - se boj o světové trhy odehrával formou válek. Teď, ve století jednadvacátém, formou jednání. Hongkong toho byl příkladem. A Brusel zase dokázal, že tam kde se boj o trhy změnil na jednotný trh, problémy sice nezmizely, ale nedají se srovnat s těmi, které Evropě působily krvavé války o trhy, o území, o nadvládu. Připomíná mi to Jeremy Rifkina a jeho teorii „síťových systémů”, které v naší době nahrazují systémy hegemonií. Nebylo by špatné, kdyby to tak zůstalo.